Martin Řezníček | Články / Reporty | 07.08.2017
Beseda, Povaleč nebo výstup na Milešovku? Ne, víkendové výlety mimo Prahu mají červenou. Důvodem jsou The Afghan Whigs, kteří se po dvou letech vrátili do Lucerna Music baru, tentokrát s mnohoslibnou novinkou In Spades. Takže rovnou po hlavě...
Rozeznívá se smyčcové intro a po něm už poznáváme Birdland. Greg Dulli přichází na pódium s mikrofonem v ruce a zpívá do přednahraného podkresu. Na pódiu je sám, zbytek kapely ho přichází podpořit až na druhou Arabian Heigths. Jsme na úplném začátku a už se nám podlamují kolena, tady se nevymetají pavučiny, tu se oklepává štuk. Není to ale jen zvuková intenzita šestičlenného ansámblu, který čítá až čtyři kytary alternující s klávesami a smyčci, jde také (a především) o burácivý hlas frontmana, který nás obestírá a proniká všemi útrobami, zalézá až pod nehty.
Publikum visí Dullimu na rtech a lačně hltá každý tón, každé slovo, dokonce snad i uvěří, že Lucerna je jedno z nejlepších míst ke hraní na celém světe. „Play something sexy, John Scibic,“ přikazuje kytaristovi a po několika odbočkách do vzdálenější minulosti se s písní Oriole vracíme k novince. Při verších „Light the candle/ Lock the door, too/ Draw the circle/ I'll fall into you“ roztaje i poslední led v drinku, procítěnost není na úkor chlapského projevu. Ještě než usedne za klávesy, upře zrak kamsi nahoru a věnuje hezkou vzpomínku nedávno zemřelému kytaristovi kapely Daveu Rosserovi.
Při pohledu na jeho prstoklad je vidět, že kytara je pro Dulliho mnohem přirozenější nástroj a že tady jde především o efekt. Vždyť klávesový part mohl klidně vystřihnout Ed Harcourt, který dnes nejen předskakoval, ale odehrál s Afghan Whigs celý koncert. Přesvědčivost ale Dulliho neopouští ani vsedě za klávesami. Po několika dalších písních show graduje při John the Baptist z alba 1965, která je pro mnoho fanoušků nejzásadnějším hitem. Až fyzický nápor všech muzikantů je neuvěřitelný a zvuk se nad námi tyčí jako hory hrozící zřítit se z obzoru bližšího, než by se mohlo zdát. Vše se navíc děje s naprostou samozřejmostí a tlak nepolevuje až do úplného konce devadesátiminutového setu, jemuž narozdíl od prvních dvou třetin věnovaných nejnovějším nahrávkám In Spades a Do to the Beast dominují desky 1965 a Black Love.
The Afghan Whigs (us), Ed Harcourt (gb)
5. 8. 2017, Lucena Music Bar, Praha
foto © Filip Kůstka
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.
Akana 24.03.2024
Pří ohlušujících noiseových náletech se především Hessels s Moorem svíjeli se svými nástroji s takovou bezuzdností, až to bylo o strach.
Michal Mikuláš 20.03.2024
Vstupenky na nenapodobiteľnú írsku disco queen boli v nedeľu popoludní už nedostupné. No wonder...
David Čajčík 20.03.2024
Unikátní zážitek, kdy je možné vidět jedny z největších jmen amerického kreativního či tech průmyslu, hollywoodské hvězdy vedle stovek a stovek zcela neznámých hudebních projektů.
Michal Smrčina 17.03.2024
Nadšení bylo všudypřítomné, k hale přijelo pár autobusů zapálených výprav. Možná nevěděli, co SaSaZu znamená, možná jim to bylo jedno.
Kryštof Kočtář 15.03.2024
Po zvukové stránce v něm – obdobně jako rovněž dvojice Dead Can Dance – namíchalo koktejl ze surovin z celého světa, avšak rozhodli se jej vypít v berlínském techno klubu.
Tomáš Jančík 13.03.2024
Zpoza rohu ulice slyším šum, z dálky vidím ve tmě modře svítící neon a pod ním nespočet hloučků převážně studentů. Co bylo dál?
Julia Pátá 12.03.2024
Každá další píseň se vznáší mezi klidně usazeným publikem, proplouvá kolejemi a mizí společně s vlaky jednou za čas projíždějícími kolem pražské MeetFactory.
Jan Starý 11.03.2024
Někdo poslouchal v nábožném vytržení, někdo mával vlasy do – některého – rytmu, nadšení ale působilo celkem univerzálně.