Martin Řezníček | Články / Reporty | 07.08.2017
Beseda, Povaleč nebo výstup na Milešovku? Ne, víkendové výlety mimo Prahu mají červenou. Důvodem jsou The Afghan Whigs, kteří se po dvou letech vrátili do Lucerna Music baru, tentokrát s mnohoslibnou novinkou In Spades. Takže rovnou po hlavě...
Rozeznívá se smyčcové intro a po něm už poznáváme Birdland. Greg Dulli přichází na pódium s mikrofonem v ruce a zpívá do přednahraného podkresu. Na pódiu je sám, zbytek kapely ho přichází podpořit až na druhou Arabian Heigths. Jsme na úplném začátku a už se nám podlamují kolena, tady se nevymetají pavučiny, tu se oklepává štuk. Není to ale jen zvuková intenzita šestičlenného ansámblu, který čítá až čtyři kytary alternující s klávesami a smyčci, jde také (a především) o burácivý hlas frontmana, který nás obestírá a proniká všemi útrobami, zalézá až pod nehty.
Publikum visí Dullimu na rtech a lačně hltá každý tón, každé slovo, dokonce snad i uvěří, že Lucerna je jedno z nejlepších míst ke hraní na celém světe. „Play something sexy, John Scibic,“ přikazuje kytaristovi a po několika odbočkách do vzdálenější minulosti se s písní Oriole vracíme k novince. Při verších „Light the candle/ Lock the door, too/ Draw the circle/ I'll fall into you“ roztaje i poslední led v drinku, procítěnost není na úkor chlapského projevu. Ještě než usedne za klávesy, upře zrak kamsi nahoru a věnuje hezkou vzpomínku nedávno zemřelému kytaristovi kapely Daveu Rosserovi.
Při pohledu na jeho prstoklad je vidět, že kytara je pro Dulliho mnohem přirozenější nástroj a že tady jde především o efekt. Vždyť klávesový part mohl klidně vystřihnout Ed Harcourt, který dnes nejen předskakoval, ale odehrál s Afghan Whigs celý koncert. Přesvědčivost ale Dulliho neopouští ani vsedě za klávesami. Po několika dalších písních show graduje při John the Baptist z alba 1965, která je pro mnoho fanoušků nejzásadnějším hitem. Až fyzický nápor všech muzikantů je neuvěřitelný a zvuk se nad námi tyčí jako hory hrozící zřítit se z obzoru bližšího, než by se mohlo zdát. Vše se navíc děje s naprostou samozřejmostí a tlak nepolevuje až do úplného konce devadesátiminutového setu, jemuž narozdíl od prvních dvou třetin věnovaných nejnovějším nahrávkám In Spades a Do to the Beast dominují desky 1965 a Black Love.
The Afghan Whigs (us), Ed Harcourt (gb)
5. 8. 2017, Lucena Music Bar, Praha
foto © Filip Kůstka
Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024
Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...
Julia Pátá 15.04.2024
Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...
Kryštof Kočtář 13.04.2024
Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.
Jakub Veselý 12.04.2024
Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.
Dominik Polívka 08.04.2024
Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.
Marek Hadrbolec 08.04.2024
Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.
Kryštof Kočtář 02.04.2024
Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.
Kryštof Kočtář 31.03.2024
Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.