PLAYER FM

Články / Offtopic / Movie/dox

Movie/dox

Pocity jsou to nejpodstatnější (Anna Muylaert)

Pocity jsou to nejpodstatnější (Anna Muylaert)

|

Často se potýkáme s vlastními pocity a nedokážeme se ubránit tomu, jak komplikované dokážou být. Natož když je zasadíme do kontextu sociálního prostředí. Veškeré naše společenské vazby, geneticky podmíněné chování, sociální struktura vytvářejí komplikované a těžko pochopitelné podmínky pro lidskou koexistenci. Brazilská režisérka a scenáristka Anna Muylaert postavila na nahlížení do struktur mezilidských vztahů filmařskou kariéru, za své snímky pravidelně sbírá nominace i ocenění ze známých světových festivalů. Její prozatím poslední film Don’t Call Me Son zatím stihl vyhrát „pouze“ cenu čtenářů Männer magazínu, což vzhledem k transgenderové problematice není až takový div. Kvalita filmu ale nasvědčuje tomu, že by mohl slavit úspěchy i nadále.

Snímek stojí na rozhodném, avšak klidném a nevtíravém hereckém výkonu Naomiho Nera, který ztvárňuje genderově nejistého sedmnáctiletého floutka. Ten kromě problémů se sebeidentifikací zjišťuje, že byl jako dítě odebrán od své pravé rodiny, a jeho život se tak z minuty na minutu převrátí naruby. Anna Muylaert si s velkou pečlivostí hlídá, aby se z filmu nestalo poselství o utiskování osobnosti, Don’t Call Me Son je mnohem více o hledání. Režisérka divákovi potutelně podsouvá otázky nikoliv o sexualitě nebo jejím přijímání, ale o tom, co vlastně formuje naši osobnost.

Pomáhá tomu klidnou a opatrnou režií. Všechny postavy se chovají i ve vypjatých situacích uvěřitelně, jejich radost, nejistota, zvídavost i hněv nepřekračují hranice. Pocitově vypjaté scény nejsou afektivní, i když z nich emoce přímo čiší. A když je už klid postav až příliš podezřelý vzhledem ke statusu quo, film se stává živočišným a živelným. A to jak obsahově, tak formálně, když příkladem může být kontaktní kamera při sexuálně laděných scénách, která je příjemně syrová, názorná a neromantizovaná, aniž by vyvolávala pocit kontroverze.


Don’t Call Me Son je příjemně plynoucí film o tom, že naše vlastní identifikace nesouvisí s kořeny, ale spíše s vybudovanými pouty. Ne s tím, jak jsme zařazeni do společnosti, ale kým se v ní cítíme být. Ne jak se jmenujeme, ale co za naším jménem cítíme. Pocity jsou pro Annu Muylaert to nejpodstatnější. Don’t Call Me Son je cestou skrze zmatky kolem nás i v nás. Cestou, která nevede k odpovědím, ale k prožitkům. A to je možná dokonce víc.

Info

Don’t Call Me Son (Mäe só há uma)
Režie: Anna Muylaert, 2016
www.annamuylaert.com
www.twitter.com/annamuylaert?lang=cs

Live: Kino Brasil 2016
www.facebook.com/kinobrasil
www.kinobrasil.cz

Relevantní články

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Movie/dox

Bolest a smrt (Logan)

Bolest a smrt (Logan)

3DDI3 |
... a Wolverine je minulostí. Zůstal jen věčně zlitý řidič limuzíny, který se v krátkých momentech střízlivosti stará o degenerativní chorobou mozku...

xp recenze

Sparks - Hippopotamus 90% Sparks - Hippopotamus
Warpaint - Heads Up 60% Warpaint - Heads Up
Repelent SS - Repelent SS % Repelent SS - Repelent SS
Horkýže Slíže - Pustite Karola 70% Horkýže Slíže - Pustite Karola
Mogwai - Every Country's Sun 90% Mogwai - Every Country's Sun
Motörhead - Under Cöver 90% Motörhead - Under Cöver
Mono - Requiem for Hell 80% Mono - Requiem for Hell
M.I.A. - AIM 60% M.I.A. - AIM

Akce

Rone (do 20/10)
fotoexpo (do 21/10)
blues alive (do 18/11)
literární klub (do 28/9)
bluefest (do 13/11)
struny podzimu (do 9/11)