blueskin | Články / Sloupky/Blogy | 25.10.2017
Znáte ten pocit, kdy někam přijedete poprvé a okamžitě víte, že jste našli svůj kmen? Mně se tohle stalo před třemi lety s jihlavským festivalem dokumentárních filmů a ten kmen, který lidé kolem něj tvoří, by se dal nazvat třeba informačními všežravci. Představuju si, jak bychom asi vypadali na fotkách v jednom z budoucích dílů biggbossovské knižní série – zarudlé oči, v ruce kelímek s kafem, přes rameno festivalová taška, oblečení pokapané od šťávy z fast foodu hltaného během hektických přesunů mezi jednotlivými festivalovými scénami...
Můžu tady zůstat?
Jedním z taháků letošního festivalového programu jsou rozšířené verze Manželských etud. Postupně bude promítnuto všech šest dílů série, která v roce 1980 vyslala Helenu Třeštíkovou na dráhu nejslavnější české filmové voyerky. Zatím poslední etapa natáčení zahrnuje roky 2009-2017. Po promítnutí prvního dílu, který sleduje osudy věčné pesimistky Mirky a motoristického nadšence Antonína, je ještě brzo hodnotit přínos aktuálního rozšíření série. Předběžně se ale zdá, že třetí etapa postrádá sílu jedničky a dvojky.
Původní řada byla cenná svým vhledem do fungování instituce manželství na sklonku reálného socialismu. Druhá řada z let 1999-2005 přinesla zajímavé srovnání toho, jak se sledované dvojice vypořádaly s pádem komunismu a přechodem do nových společenských podmínek. Největší nevýhodou trojky je malý odstup od její předchůdkyně. Skutečně nového je tu pomálu, spíš se jedná o sofistikovanější verzi bulvárních televizních magazínů.
Zahajovací ceremoniály jsou velkou slabinou jihlavského festivalu. Tradičně je uváděla dvojice Jiří Havelka a Ondřej Cihlář, letos byl duch divadla Vosto5 přítomen jen v podobě režie prvního jmenovaného. Havelka proměnil pódium Domu kultury a odborů v tribunu parodující předlistopadové sjezdy KSČ. Místo komunistických pohlavárů zasedli v lavicích členové nejrůznějších festivalových porot, ale i osobnosti typu Tomáše Sedláčka.
Skutečné sjezdy připomínal ceremoniál i svou zábavností a spádem. Nešlo přitom o Havelkovu nekompententnost, spíš se tu zhmotnily tytéž principy, jaké známe z dob, kdy předávání Českých lvů moderovali Jaromír Dušek s Martinem Zbrožkem. Tak jako v jejich případě, míří i „vostopětkový“ humor na poměrně úzkou niku příjemců, troufám si ale říct, že ve většině přítomných festivalových hostů vyvolává pocit nepříjemného zmatení a ve finále až ubíjející nudy.
Čest prvního dne festivalu zachraňovala až projekce filmu Mečiar. Tereza Nvotová v něm předvedla zajímavou variaci na dokument se silným osobním vkladem svého tvůrce, když do snímku zařadila amatérské záběry ze svého rodinného archivu. Příběh vzestupu a pádu Vladimíra Mečiara tak doplňuje paralelní linie, která sleduje, jak se „velké dějiny“ porevolučního Slovenska odráží v mikrosvětě autorčiny rodiny.
V angličtině má Mečiar všeříkající název Lust for Power. V tomto kontextu je film nesmírně zajímavý pro české publikum, které se momentálně vzpamatovává z výsledku nedávných parlamentních voleb. Hlavního protagonistu ukazuje jako bezskrupulózního manipulátora, který o své pravdě dokázal přesvědčit nejen početné davy, především ale sám sebe. Konkrétní Mečiarovy nástupce na české politické scéně nech si každý dosadí podle svého.
První festivalový večer končí na rautu v prostorách jihlavské radnice. A pohostinnost pořadatelů budiž stokrát pochválena! Guláš, řízečky, zelný salát, pragerovský cider a víno – to vše funguje jako ideální antidotum na rozladění ze zahajovacího večera. Vše špatné je rázem zapomenuto, zbývá jen neskutečná radost z toho, že jsem po dvou letech opět na místě s největší koncentrací příslušníků mého kmene v republice.
Můžu tady zůstat?
Mezinárodní festival dokumentárních filmů Ji.hlava
24. 10. 2017 Jihlava
foto © Jakub Koumar
Michal Pařízek 05.04.2024
O Liv.e více v dubnovém Full Moonu, ten text vůbec nebyl v plánu, ale prostě musel ven. Ona sama říká, že když nahrávala loňské album Girl in the Half Pearl,…
Zuzana Valešová 30.03.2024
Zatiaľčo minulý rok pôsobila Žižkovská noc ako taký “kočkopes”, tento rok nastúpila v plnej sile s jasnou správou, myšlienkou a víziou mne viac než sympatickou.
Michal Pařízek 22.03.2024
„Světová zpráva o štěstí zařadila Česko na 18. místo.“ No to se mi ulevilo, pak že jsme na tom špatně.
Ondra Helar 19.03.2024
Šest festivalových tipů, a to napříč tématy, protože i to je letošní novinkou – schází jednotné téma, zato je spoustu různých kategorií.
Michal Pařízek 08.03.2024
Dělo se toho spoustu, možná nejsilnějším zážitkem ale byla návštěva Kunstmuzea v Haagu. V hlavní roli Max Beckmann, Piet Mondrian, De Stijl. A Can.
Michal Pařízek 23.02.2024
„Praise your cringe,“ hřímá Joshua Idehen z pódia lublaňského klubu Channel Zero. Motivuje, káže a směje se u toho. Emoce na praporu a dojetí.
Andraž Kajzer 13.02.2024
Dekáda je výročí, které je potřeba pořádně oslavit. Jako první nabízíme pamětihodné momenty přehlídky uměleckého ředitele festivalu Andraže Kajzera.
Michal Pařízek 09.02.2024
Pohledy se mohou různit, naštěstí. „Můj je ten správný.“ Ano, takhle by to mělo, mohlo být. Právě Kafka je jednou z těch osobností...
Michal Pařízek 26.01.2024
„Tohle je konec internetu. Měli bysme si zase posílat dopisy, to bude mnohem užitečnější než tenhle shit.“ Ano, na letošním Eurosonicu padaly i takovéto věty.
Michal Pařízek 12.01.2024
Přelom roku je mimo jiné ve znamení koncertní pauzy. Pokaždé si to užívám víc, je třeba vypnout a povolit... Na jak dlouho?