Pop už dávno není nadávka - Prodavač

Nevzpomínám si, že bych nějakou nahrávku vyhlížel tak dlouho jako Malý ráje. Po tragickém konci Sporto si frontman Bourek vydobyl uznání jako Bonus, ale hlas kapely Šampon vydal pod jménem Prodavač jen jedno krátké EP Duchové. Postupem času se projekt rozrostl na plnohodnotnou kapelu. A teď – konečně – přišla velká deska.

Při poslechu Malých rájů se nedá ubránit myšlenkám na Sporto, Šamponův vokál je jasné pojítko. Zvuk i celkový výraz Malých rájů je ale sevřenější, intimnější. Tam, kde se Sporto v náznacích vydávali do hlučnějších krajin nebo tvrdší elektroniky, si Prodavač vystačí s bicími, hutným basovým podkladem, oblačnou kytarou a poctivým zvukem synťáku jako ozvěnou osmdesátek. Slovo pop už dávno není nadávka. Zvuk je bohatší a prostorovější než na EP Duchové, ale všechno pracuje především v zájmu vyznění písní.

A že jsou to písně, které se zatínají přímo do srdce. Z textů sálá skromnost, intimnost a umírněnost, nikoli ale ustrnulost. Jestliže se Duchové otevřeně inspirovali prostředím maloměsta, kde se všichni setkávají jen v zakouřené herně nebo nad mrazákem v supermarketu, z Malých rájů vyvěrá pocit, že ve stínu stejných omšelých paneláků žijeme my všichni a „na svět se díváme skrz televizi, barevný obrázky jsou lepší než sny, a všichni nadáváme na krizi, přitom sami žijem tu, co nikdy nezmizí“. Šampon jako by tušil, že tváří v tvář malým poměrům vypadají velkohubé řeči a teatrální gesta směšně – ale pořád jsou tady zásady, ze kterých se neuhýbá. Je v únoru brzy mluvit o desce roku?

Text vyšel v magazínu Full Moon #35.