Články / Sloupky/Blogy

Prázdniny ve Filmovém Hradišti III. – Ikony a bizarnosti (a pouť do Medžugorje)

Prázdniny ve Filmovém Hradišti III. – Ikony a bizarnosti (a pouť do Medžugorje)

Jakub Šíma, Michal Smrčina | Články / Sloupky/Blogy | 03.08.2018

Letní filmová škola není na rozdíl od většiny filmových festivalů přehlídkou aktuálních filmových počinů, ale mnohem více se obrací do minulosti, k velkým autorům, pozoruhodným obdobím jednotlivých kinematografií, žánrovým či inspiračním souvislostem současných fenoménů. Postupně tak v programu narazíte na zásadní Bergmanovy snímky, ranou tvorbu Larse von Triera, filmy hledající odpověď na otázku po české identitě, defilé největších muzikálů historie a k tomu snímky, jež tematicky či vizuálně inspirovaly seriálový fenomén Stranger Things. Programová pestrost umožňuje kombinovat snímky zcela odlišné žánrem, náladou či místem původu, což v praxi může znamenat například přebíhání z Bergmanovy chirurgicky chladné a přesné emocionální sondy na odlehčený americký muzikál.

Muzikál All That Jazz od Boba Fosseho, jehož proslavily především velké tituly žánrové historie Kabaret a Chicago, je odpovědí na prožitek blízké smrti poté, co utrpěl infarkt. Autobiografický snímek sleduje především cestu, která k této zkušenosti vedla. Cestu Boba Fosseho, ve filmu ztělesněného postavou Paula Gideona, k vážným zdravotním problémům, která vzhledem k extrémnímu životnímu i tvůrčímu tempu, kdy vždy pracoval na několika projektech současně, stejně tak žil s minimálně s dvěma ženami současně, k čemuž potřeboval nejprve značné množství amfetaminů a posléze alkoholu k odpočinku. A zapomenout nesmíme ani na permanentní přítomnost zapálené cigarety v koutku úst. Jediným rozdílem mezi filmem a realitou je, že filmový hrdina v poslední scéně filmu na následky svého životního stylu umírá, zatímco Fosse tyto události přežil, aby jej nakonec nakonec smrt dostihla o osm let později. Samozřejmě z nezměněných příčin.

Poslední štace je nejen jedním z nejvýznamnějších filmů F.W. Murnaua, ale také jedním ze základních pilířů zlatého fondu kinematografie. Stárnoucímu portýrovi luxusního hotelu, pro kterého je jeho práce a portýrská uniforma vším, se náhle zhroutí svět v momentě, kdy již není fyzicky schopen svou práci a je převelen na místo pro něj méně prestižní i exponované, pozici obsluhy pánských záchodků. Film je pozoruhodný nejen tím, že se jedná o jedno z prvních děl žánru kammerspiel, jenž svou pozornost obrací od světa horních několika procent ke světu nižší společenské třídy a jejich kolektivních nebo individuálních dramat. Pro další vývoj kinematografie také zásadní Murnauova teze, že film by měl využívat jen prostředků sobě vlastních a zříci se vyprávěcích postupů divadla či literatury. Snímek je tak vyprávěn pouze obrazem, až na jednu výjimku bez použití mezititulků a z filmového hlediska se tak jedná o strhující podívanou, která nakonec dostane i poměrně nečekaný happy end.

O hudbu se tentokrát postarala kapela Casio Loyal ztělesňující poctu osmdesátkovým syntezátorům, jichž měli na pódiu připraveno větší než malé množství a to včetně midi saxofonu a kytary. Přes počáteční nutnost přivyknout na charakter zvuk známý především ze svatebních tancovaček se postupně ukázala schopnost kultovních kláves a dalších mašinek umocňovat divácké emoce i za použití jednodušších melodií, které k těmto nástrojům takřka historicky patří. Jednou či dvakrát se projevila nesehranost ad hoc utvořeného tělesa, ale ani jednou se nejednalo o významný přešlap.

Horké odpoledne s Bergmanem? Ze života loutek není zrovna jeho nejstravitelnějším filmem. Snímek z osmdesátých let vznikl v autorově německém exilu, s německými herci, v němčině. Jeho rukopis je přesto znatelný, a to i ve spolupráci s jinými herci, než na které byl z minulosti zvyklý. Témata a postupy se ale příliš nemění – vztahové odcizení, komorní drama, chlad a prázdnota i emotivní výbuchy. Postupně vršená úzkost vede až k fatálnímu zločinu, vraždě. Zůstává otázkou, u které z postav leží největší díl viny – své démony mají všichni. Atmosféra je převážně stejná jako u ostatních Bergmanových filmů. Příliš z režisérovy rozsáhlé filmografie nevybočuje. Tempo je pomalé, někdy až příliš a analytická drobnokresba pak může působit samoúčelně. Nakonec je plusem i další z autorových příznačných rysů, tedy to, že stopáž nepřesáhne dvě hodiny.

Že to jde jinak, ukazuje záhy Mike Leigh ve více než dvouhodinovém filmu Tajnosti a lži. Postrádá možná silnou poetiku Nahého, funguje hlavně jako psychologicko-sociální studie adopce a životů s ní spojených, která přes svou preciznost a důkladnost neztrácí na dynamice a vlastně i zábavnosti. Kreslí mírně depresivní obrázek společnosti, v které se nevyřčené tajnosti pomalu prokousávají na povrch a většina protagonistů žije v dlouhodobém sebeklamu. Přes všechny nepřízně osudu a společenské tlaky se nakonec postavy setkávají na oslavě a po zuřivých, vypjatých scénách dochází smíření. Ne spokojenosti ani štěstí, ale aspoň pochopení, že nakonec lze žít s minulostí, s tím, co mají i spolu.

O béčko na dobrou noc se stará Záhrobní komando v propocené Sportovní hale. Zajímavější než film byl nicméně úvod Jiřího Flígla, který snímek vsadil právě do rámce fenoménu Stranger Films. Jen prvotní kontakt s filmem má smysl, pak se smazává pozlátko bizarnosti a neotřelosti a divák už bere jako samozřejmost, že vedle sebe stojí eklektická sestava kultovních filmových příšer, před jejímž terorem má svět ochránit dětská parta. Z béčka se stává céčko. Z noci se stává ráno a lepší snídani než v Redutě na řecké Strelle si nelze přát. Teploty sice už v ranních hodinách odpovídají jiným zeměpisným šířkám, ale aspoň odpovídají zasazení filmu do Athén a jejich okolí. Nikoliv řecká divná vlna, ale přesněji queer řecká divná vlna – témata LGBT jsou zde silnější než jinde, film je na tomto postaven, i když rovněž ukazuje stav řecké společnosti po přelomu milénia a krizi. Panos Koutras inscenuje zápletku, která je extrémní, ale jakoby vypadla z antického dramatu, jen doba a prostředí jsou jiné. A činí tak skvěle. I ony kulisy filmu dodávají kouzlo – neony, ruch Athén je hmatatelný a zákoutí osvícené v nekončícím světle bez rozdílu dne a noci. Přes všechny peripetie a brutální šoky příběhu se nakonec objevuje obraz spočinutí, který chce sdělit, že model tradiční, “normální” rodiny patří jen těm, kdo si ho přejí – jde to i jinak, vzdor všem nepřízním osudu. To, co bývá označováno jako deviace má vždy nějakou minulou, hlubokou příčinu, situace protagonistů to aspoň dokládá. Nebývalá otevřenost vypovídá o důležitosti otevřené, tolerantní společnosti. Nebo jen už lhostejné?

Filmová snídaně nicméně břichu nestačí. Divák mžourá do ostrého světla a nachází nejprve zchlazení v kostele sousedícím s kinem, kde CK Aleš Kučera Zlín inzeruje fascinující, říjnovou Pouť do Medžugorje 2018 na místo zjevení Panny Marie Podbrdo, také ale i návštěvu komunity narkomanů. „Nezapomeňte na léky které užíváte, deštník nebo pláštěnku, větrovku, na výstupy vhodnou obuv, do penzionu jsou vhodné přezůvky. Je vítána kytara, zpěvník.“ Ve výborné jídelně na Mariánském náměstí pak tráví nejen film, ale i tuto lákavou nabídku, která ho neodbytně ponouká a hlodá.

Info

44. Letní filmová škola
27. 7. - 5. 8. 2018
Uherské Hradiště
fb festivalu

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články