Prázdniny ve Filmovém Hradišti IV. – Křížem krážem Slováckem (nádražní štace)

Ve čtvrtek začaly teploty atakovat pro Středoevropana rysky, jež jsou na celsiově stupnici umístěny ve výškách, kam se rtuť vyhoupne maximálně jednou či dvakrát během léta. Když prý však Roland Klick uváděl v tradičně rozpálené sportovní hale svůj snímek Mrtvý bod, tak dokázal všechny přítomné uklidnit, že oproti natáčení, které probíhalo v Jordánsku na jednom z nejteplejších míst planety, se stále jedná o příjemné klima. Pro nás, kteří jsme podobnou zkušenosti nepoznamenaní se tak čtvrtek stal ideálním dnem k prozkoumání krás okolí Uherského Hradiště a to po kolejích, jež vedou do několika místních nádražních i přinádražních restaurací. V tomto směru je region bezpochyby bohatý, na leckterém nádraží lze volit hned z několika lokálů. Ale postupně.

O Jordánsku a padesáti stupních Celsia vypráví i kolega Dan, když z jeho dvoumetrové postavy odkapávají litry potu na první štaci, v nádražce, kterou najdeme přímo na startovní čáře, v Uherském Hradišti. Mimochodem, jde dle vývěsní desky o nejhezčí nádraží roku 2011, stejně tak v Hradišti najdeme i nejhezčí bazén roku 2011 a nejlepší hospůdku roku 2011. Silný rok. Nás ale zajímají jiné hospůdky, tedy ty, co se nachází přímo u železniční dráhy. Lokální nádražce nefunguje větrák. Sice jsem si z tamní improvizované knihovničky umístěné v jídelním pultu minulý rok odvezl biografii Petry Buzkové, tentokrát však žádný klenot nenacházím. Na čepu běžná piva, situaci zachraňuje oravská slanina a turek do tradiční sklenice. Větrák se konečně začíná otáčet o kilometry dál, v přerovské nádražce, kterou kamarád s rodinnými pouty na řečené město označuje jako životní lásku. Také mu jednou návrat od přerovské babičky do Prahy zabral celý den. Zubr na čepu, klasický jídelák rozvěšený na lístcích, na nástěnce. Atmosféra je jedinečná, strava také, byť ne v tom nejlepším smyslu. To ale promineme – jde o místo, kde prostor nabývá zvláštních podob. Vedle výdejního pultu se nachází tzv. kancelář – skrytý koutek s lampičkou, knihou a lejstry. Na druhé straně zase koutek, který zřejmě ještě nedávno obývaly forbesy. Nyní disponuje dřevěnou stříškou a působí jako ohrádka pro štamgasty.

Další štací je Hulín. Čeká tu výtisk už legendární knihy o nádražkách Kdyby ti tak pámbů prdel roztrh, o čemž se dozvídáme čtvrt hodiny před příjezdem do Hulína. Chvála moderním technologiím, Bůh či vesmír to tak asi chtějí. Radostně nabíháme do lokálu Mašinka, žízniví po nápojích i literárním pokladu. Kiosek stojí mezi dvěma tratěmi, architektonicky jde o nevídané dílo připomínající funkční architekturu amerických dálnic z 50. let. Interiér je ale trochu jiný. Na malém prostoru pár židlí, kamna, kníratý pán, co by nás rád pohostil, ale ačkoli na nápojové tabuli čteme čtyřikrát pivo (Pivo ---, Birell, Pivo plech, Pivo točené), shledáváme, že pivo došlo. Knížku v tomto pop-up závodě nicméně dostáváme a nevadí nakonec ani Bertold z plechovky. Povšimneme si půllitru značky Beran, vývěsního štítu Zubr, a cedule Kanec. Skotácké. Nádraží ukrývá více pokladů, Bufet Otevřeno je jedním z nich, i když je třeba vzít v potaz, že dva stoly jsou rezervované pro zedníky a vysílání TV Barrandov je hraničním zážitkem.

Je čas se vrátit na filmovku. V cestě, o deset minut dál, stojí ale ještě Otrokovice. Slušností je zastavit se v místním Bufetu ČD. Je libo vaječný řízek na chlebu nebo vychlazený půllitr Radegastu z lednice? Co nádražka ztrácí na atmosféře (oproti té přerovské), to získává na kvalitě služeb a i dítě v projíždějícím kočárku po ní fascinovaně hledí a natahuje ruku. Marně. O několik metrů dál se nachází sekundární nádražka dle dobrého zvyku nazvaná Mašinka. Ta ale svou fádností zůstává daleko pozadu. Snad někdy v zimě, na zimní zahradě.

Drážní toulka by už byla skoro u konce. Nádražka ve Starém Městě u Uherského Hradiště bývá přece už zavřena. Jaké je to však překvapení, když z vlaku vidíme, že zde k večeru zavřenou, obědovou nádražku supluje jiný lokál, přímo na nádraží. Zástupná nádražka beze jména, s milým výčepním v propoceném, bílém nátělníku a Ferdinandem. Radost pohledět.

Po návratu, kromě obligátní návštěvy Konibaru (povšimněte si, že stačí pouze změnit pořadí písmen v první části názvu a z Konibaru je Kinobar, kruh se uzavírá), míříme do Smetanových sadů na snímek Čarodějův učeň přetékající nezaměnitelnou zemanovskou estetikou. Na projekcích v letním kině je však kouzelná především atmosféra, kdy se náhodní kolemjdoucí zastavují a usedají na jednu z přistavených lavic, aby shlédli pro ně dosud často zcela neznámý snímek. Vzhledem k tematickému zaměření na velikány české filmové historie pak odchází nadšeni díky tomu, že si rozšířili vlastní filmové obzory. Tito náhodní kolemjdoucí se mísí s filmovými fanoušky a partičkami rozvěrně polehávajícími v trávě společně s nezbytnou lahví vína. Příjemná symbióza letního večera.

Filmové publikum se ale v pokročilejších hodinách mísí i s hudbychtivým publikem. To se toho času nachází třeba v kině Mír, na koncertu Pris a shledává, že rozšíření kapely o bicí je krokem vedle, něco tu celé nefunguje. Nebo se také začíná nacházet na vystoupení Cimbálové muziky Kremlor, muzikantů pestře poskládaných z různých oborů, profesí, životních filosofií. Spojuje je spíše přináležitost k regionu kolem Uherského Hradiště, světonázor, přátelství a hudba. Té dominují housle a podmanivý zpěv. Ve víru osobitých melodií ze sebe drážní pocestný ještě ždíme poslední zbytky sil a reflektuje okamžiky, štace uplynulého dne.