Provoz Hlubina a snuff (Cheechaak fest)

Rocková nálož nebo multižánrové setkání? Cheechaak fest byl každopádně tou akcí, kdy je více než kdy náročnější se z režimu návštěvníka přenést do objektivizovaného respektovského Autora těchto řádků. Napomoci utříbit si zážitky může buď akutní mánie vyhledávání videí a fotek z akce, nebo špatně načasovaný report.

Svépomocná akce v místě rozpadajícím se pod tíhou fáračské historie i developerské přítomnosti. X kapel, které zhltnete na jeden zátah, je trochu jiný režim než vyzobávání Babišových dobrot za plotem u Světlíka na Kolorsech. Z takových pozic se při pohledu nazpět dá říct, že „Na Provoze Hlubina“ převládaly hrsti plné mouru a temnoty. Spektrum však bylo plněné i akustickými sety napříč barákem a pleněné kytarovými nálety. Od startu s regionálními Pacino, vyzbrojenými flanelkou, Big muff efektem a děkovnou devótností po vrchol s americkými Weird Owl. Jako by nepatřiční headlineři připomněli Hawkwind, kdyby na Colours of O. nehráli odděleni pletivem. Weird Owl se překvapivě písničkově proplétali vesmírem, kde „každý, kdo pravidelně nehraje střílečky a nejí v Pizza Hut, je hippie“, jak prohlásili Wolves in the Throne Room. Rakouští Mile Me Deaf se v aztec print trikách vlnili před kalifornskou měňavou projekcí. Žel zaplétaný kytarový stimmung postupně vyměnili za řadové popěvky s kravským zvoncem. Zapletená kazeta pak sekla celý rekordér. Dirty Picnic předtím své synťáky a kytaru pod palbou VJingu taky vybarvili v dajný chillwave jak z porna na limitované VHS, jejich zpěvák Pajináč si přesto neodpustil trefnou poznámku na adresu Mile Me Deaf. „Jsme na fesťáčku, ale není to kurva moc rozverné?!“ Takový poznatek zákonitě usadil do gauče a z konferenčního stolku sfoukl kuřácké potřeby, které si tam v roce 2011 zapomněli Wavves a Neon Indian.

Hlavu zamotal i neustávající kytarový flanger Planet. Orlem precizně ohýbané kytarové i hrdelní tremolo pak drží v patřičném úhlu rozvazbené riffy i momenty jako Zvíře Svět. Otvírák na tři doby se stal předělem uprostřed setu, což ukázalo, že i obraty jako „padáme výš“ kapela ustojí, aniž by jim Tomáš Klus holotropně dýchal na zátylek. Nikdy jsem si nemyslel, že by úvaha „to vůbec nezní jako Mamamrdamaso“ mohla nebýt reakční. Jednohlasně přijato na zasedání akčního výboru revoluční melancholie.

Co do strun, nechyběly ty napevno utažené i po kolena visící, zejména v různorodých dvojicích. Žilinští Möbius vedli nekomentovanou prohlídku slepou šachtou zaplavenou bahnem. Masivní kytarové vzpěry dělí půlminutové intervaly, během nichž bubeníkova palička stihne dvakrát rubnout. Úplně na opačném konci štoly jsou Depakine Chrono. Těží uhlí koksovatelnější, energetické, s vyšší prchavostí. Dvojice reprezentující NAAB tradičně odmítla odstup daný pódiem a nechala se obstoupit davem. Jeho střed vyplnil roztáhlý set plný postupného ohmatávání i společných výpadů, kdy se epileptická rytmika i splašené harmonie střetávají v disharmonii. „Your mind is about to be double-penetrated“ bylo pro moshpit sdíleným přesvědčením. O den dřív předvedli Nachttante daleko kultivovanější jazzový Sitzfleisch. Čtení z myšlených not i odezírání zpod rukou. V komiksu Berlín – Město kouře je líčena atmosféra zániku Výmarské republiky hlavně střetem mezi roztroušenou levicí a represivním aparátem s nazis v zádech. Důležitý je ale i motiv z příběhu afroamerické jazzové kapely Cocoa Kids. Její klarinetista uslyší jednoho rána v rádiu Brahmsovo Německé rekviem. Německé bjač potom na otázku „Kannst du das Spielen?“ odpoví: „(Ale) nedokážu to zahrát rovnou, nemůžu to hrát s nimi. Musím rozvázat ty uzly, víš. Vyklouznut bočními dvířky a obtančit dům.“

Tohle je Berlín 1930 a tohle je současný ostravský kopanec zlatou tretrou. Na ohrazenou velkou stage svítí proměnlivě-bitová změť, které čelí Ray Ban Aviator, tílko DEUTSCHLAND a dvojetážové stojany na klávesy. Vše zapřažené do „těla i techna“. Ovšem příliš živý nemrtvý za mikrofonem i „v tobě krysa“ značí, že to nejsou zrovna Kraftwerk 3D. Return to Castle Schwarzprior. Sjetí náckové ocejchovali zmanipulovaný dav vymrzlýma synth klackama. Darkwave v nižších FPS. Polský trash-manekýn-mannequin Jesus Is a Noise Comander bohužel nedorazil, čest midirychty přesto udrželi tihle skorodomácí Total Commandeři. I love 69 Popgeju z takové kategorie trochu neočekávaně uhnuli (resp. kdy do nějaké pasovali?). Klávesy z „kapely Magik na plese v Kozojedech“ totiž po letech radikálního analogového kempingu nahradil korgoidní kus a mnohé hymnické řemeslné melodie tak byly přeznačeny na samply nebo rovnou zmizely v síti času zauzlovaného flatbeatem i poněkud svévolným zvukařem. Vybraným příkladem je Adam – chór radikálního kempingu v zasquatované zákristii se změnil v gabba ódu na zábor klubu Kostel. Bizarní zmatení jazyků tak v novém zvuku Popgeju ustupuje v zájmu budování atmosféry komponované peepshow, jako ve filmu Petra Hátleho – Advent, promítaného na festu v rámci FAMU showcase.

Ke konci lajnapu skutečně žánry úpěly pod nerockovou náloží. Veterán Crank Sturgeon není jen tak nějaký zájezdový performer a jeho rukodělný noise je cennější než milillion $ crunk. V jeho podání je improvizovaný hluk o bezpečném spektakulárním převleku i osvobozující možnosti výběru. Nejzajímavější projekce festivalu? Rychlokresba vybraných lidí z publika, „promítnutá“ na navinutou izolepu, vše při plném nazvučení, ne tak vědomí. Tohle doma nezkoušejte, anebo jo. Mezi filmové momenty Les Homosexuels patřilo na jaře jak předdubování Forest Swords, tak spojení s Tomáš Palucha. K ránu v Hlubině přesto a právě proto festovně přitlačili na fuck buttons i drancované struny. S každou další repeticí jdou ruce nad hlavu a sílí potřeba vyložit tak ultimátní postupky na nahrávku. Nejen co do nutnosti releasu podobný případ jsou Lightning Glove. Krizoví manažeři udržitelnosti ravu berou po dvou roční schodky v rozpočtu okcidentální elektroniky. Nově se škrtá napříč grimeovou garáží (wot u call it) a pop-up okny z datpiff.com s brrrap samplem sapiku Škorpion. Vokál šplhá tabulkovými hodnotami výš, smyčky se rozvazují v zájmu utažení šroubů. No turning left, no turning right. Sehranější kapelu aby číčak pohledal i mezi zastoupenými kytarami. Celý záchranný balíček Lightning Glove tíží s tím, jak roste. Když hráli před kostýmní bodyshow Genevy Jacuzzi v Pilotu pro pár sedících, přisadil si Jakub Hošek, že i přes audiovizuální kličky je tahle kapelka nejlepší, když je rozpařený dav. Takový závazek byl bezvýhradně splněn v 5:OO SEČ v Dolní oblasti Vítkovice. Původně vytrejdovaný VJ Gobb Koitus měl unavené ruce údernickou směnou u klaviatury v Les Homosexuels, proto nakonec A/V projektu „svítil“ jen nový den, mnoho ho ovšem na bílých kachličkách neulpělo. „There’s no time to hide, the water is reaching high,“ volá sebezraňující hlas do pičky Mamy z Begotten.

Tlumené svítání dohromady s bodovým reflektorem, a v zapomenutém vykachličkovaném koutě Provozu Hlubina se najednou probouzíme v remaku snuff filmu. S původním soundtrackem. Těším se na další sequel s jiným obsazením, nutně ale v režii Cheechaakova kultu.