Shaqualyck | Články / Reporty | 24.03.2013
Hanácká metropole má poslední dobou štěstí na zajímavá jména, ať už domácí či cizokrajná, a je moc dobře, že mladí a neklidní nováčci dostávají protiváhu v podobě klasiky, jejíž kvalitu důkladně prověřila léta i příslušníci Státní bezpečnosti. Intimitou čpící komorní prostor Divadla hudby už od sedmé večerní začínají okupovat jedinci proměnlivého vzhledu, stáří i pohlaví. Návštěva? Výrazně víc než vyprodáno. Šepot, vzdechy, kašel a cinkot sklenic. Těšíme se. A tak to má být.
Nástup na scénu krátce po půl osmé. Filip Topol v obligátní červené kostkované flanelce, pod paží noty a v ruce kapesník, na který záhy dojde. Doba ledová je doba ledová, i když to kalendář vidí jinak. Za bicí soupravou se šibalsky vlní David Skála, s basou to jistí kudrnatý Jan Hazuka, z profilu celý Standa Hložek. „Já bych chtěl tenhle koncert věnovat prvnímu jarnímu dni,“ ozve se zpoza černého křídla. „Tohoto roku, samozřejmě,“ dodává mistr. Souhlasně přikyvujeme, dobrý nápad.
Pak už se sálem rozezní úvodní tóny a naše duše na dlouhé minuty pohltí kakofonické melodie. Tu slzopudné a smířeně odevzdané, tu vzteklé a burcující. Ale vždy ryzí, lidské. Baladická hořkost, krása a bolest v tónech i větách. Tady a teď, předtím i potom, snová neuchopitelnost života v každé vteřině. Pocitová záležitost. Texty jsou básně, nikdo nevzdoruje. Najednou všechno dává smysl. „Chce se mi spááát!“ Klaviatura vede s bicími melancholický dialog. Klapky odhodlaně kážou, perkuse naštvaně odsekávají. Basa objímá a dává tomu tvar. Souhra jak z jiného světa, dokonalá je slabé slovo.
Topol celý večer úsporně, avšak nesmírně nonšalantně moderuje. Oč soustředěnější a precizní je během jednotlivých skladeb, o to víc uvolněný je v pauzách, kdy jen tak nahodile vyťukává do klavíru a jako by mimochodem glosuje svět okolo. Nikdy nevíte, kdy vás jen tahá za nohu a kdy už řeže do živého. Tři vteřiny dlouhé ticho náhle rozbíjí Plzeň ve skle dopadnuvší na dřevěnou podlahu. „To je to nejlepší, co se teď mohlo stát,“ zahlásí šedovlasý poeta od mikrofonu. Někde jsem četl, že jarní depka je prý v lecčems ostřejší než ta podzimní. Existenciální jazzové trio psích vojáků vás z ní nevyléčí, ale třeba vám ji pomůže pochopit. Slova jdou na dřeň. I smutek má v tomhle vesmíru zjevně svůj smysl. Hlava v oblacích a nervy v kýblu. Konečná, nebo světlo na konci tunelu?
„Žiletky v těle!“ Burácivá schíza. Potlesk až do krve. Pánové už jsou možná v letech, ale do důchodu by si je nedovolil poslat ani ten největší ignorant. První a poslední přídavek. „I am lucky, vždyť ty taky, nad městem jsou slunce mraky.“ Zasloužený aplaus. Pískot a dupot. Všechno marné. Tenhle večer bude mít pokračování jindy a jinde. Za necelou hoďku a půl je jasné, že tihle Vojáci pro dnešek dobojovali. Dívám se kolem. Lidi se trousí. V rukou prázdné lahváče, na tvářích zasněné úsměvy. Srdce se chvěje, duše se směje. Všechno se děje. Všechno a nic.
P.S.: Připouštím, že můj zážitek z koncertu mohl být ovlivněn čerstvě zhlédnutou expozicí Jindřicha Štreita, kterou jsem v rámci honby za umocněním svého (mo)mentálního rozpoložení navštívil (bylo to hned vedle). Výstava nese stručný název Ocelový svět a mohu vřele doporučit. Zejména těm, kteří si v luxusních klimatizovaných kancelářích stýskají u kafe nad svou „tvrdou“ prací u kompu. Třeba to někoho přiměje k důslednému přehodnocení vlastní životní situace. Nedivil bych se.
Psí vojáci
21. 3. 2013, Divadlo hudby, Olomouc
foto © Andrea Petrovičová
Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024
Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...
Julia Pátá 15.04.2024
Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...
Kryštof Kočtář 13.04.2024
Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.
Jakub Veselý 12.04.2024
Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.
Dominik Polívka 08.04.2024
Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.
Marek Hadrbolec 08.04.2024
Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.
Kryštof Kočtář 02.04.2024
Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.
Kryštof Kočtář 31.03.2024
Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.