Quelle est la baguette? (Deafheaven)

Třicet osm a půl minuty zoufalství – tak by mohl znít název debutu dvojice Deafheaven. Ale jmenoval se Road to Judah a rozdělil fanoušky black metalu na dva tábory. Ty, co kapelu akceptovali, protože „to prostě byl skoro black metal“, a ty, co je nemohli zkousnout, protože „to ještě není black metal.“ Normální lidi ví, nebo alespoň tuší, že správný postoj leží někde uprostřed. Jinými slovy, buďte rádi, že někdo s black metalem vůbec koketuje; je nejvyšší čas rozšířit crossoverové pole o další žánry, pustit do zatuchlé kobky trochu světla a ukázat světu, že black metal není žánr okupovaný výhradně a pouze černými temperami pomatlanými moguly.

Pokud se ortodoxním fandům s první deskou přitížilo, ani s novinkou Sunbather jim pravděpodobně nebude do skoku. To, co lidé z „vnější zóny“ berou za své, má se základy black metalu jen několik styčných prvků, ale i ty stačí na koňskou dávku nenávisti ze Skandinávie a stejné množství lásky z hipsterské Ameriky. Jak ukazuje díra času, s post-rockem Deafheaven dřív jen lehce koketovali, ale nyní je zastoupen v míře více než epické. (Abychom si to ujasnili: tvrdost nevylučuje epičnost a epičnost nevylučuje tvrdost. Hádat se o žánr je v roce 2013, tedy v roce Všichni souložíme všechny, absolutní ztrátou času. Hudba žere sebe sama a ze zad se jí rodí další děti. Berte nebo nechte být – Sunbather jako přímý potomek, toho času sirotek.)

Flirtování s atmosférou je na novince stěžejním stimulem pohybu. Jakkoli se debut zmítal v blackmetalové náloži, kterou unášely pateticky naložené podklady směrem k pozdním devadesátkám, s příchodem novinky se vše podřídilo formě, délce, útoku a hluku. Abych nevypadal jako šašek abstrakce: vše startuje devítiminutový Dream House, óda na umrlcův/umělcův život na americkém předměstí. Těžko se najde někdo, kdo by dokázal rozšifrovat texty, které se ztrácejí, asi jako když kočka čůrá v dešti. Pointou je od začátku nastolená nálada. Není postupně budována, protože vrcholů a pádů je tu víc, než by se na jednu desku slušelo, ale koncepcí sedí dokonale. Pokud se budete snažit deskou projíždět v shuffle módu à la „mám to ráda na Rihannu“, brzy z ní zůstane jen nesmazatelný zmatek a bolehlav.

Jestli debut zněl jako nevyskákaná první onanie, dvojka rázně řekne, kdo dospěl a kam se vydal. Intermezza se zde nevyskytují jen v podobě ambientních, kinematických a sentimentálních songů, ale i v rámci písní. Dávají jim netušený nádech, hloubku a komplexnost, kterou si jiné, přímočaré blackmetalové kapely můžou leda tak vyškrábat ze snů. Není šokem, že spojení black metalu a post-rocku funguje; principy, na kterých jsou tyto žánry postaveny, jsou v podstatě identické a ve správné dávce se dokáží velmi vydatně podporovat. Emoce jsou prapůvodem a důsledkem všeho. Pakliže smícháte mybloodyvalentinovské variace na nehybnost a blackmetalový řev společně s kulometnými bicími – můžete vůbec někde udělat chybu?

Velkým plusem jsou zmíněná intermezza. Irresistible nebo Windows (s namluvenou pasáží z Nesnesitelné lehkosti bytí – ovšemže děkujeme, pane Kundero, quelle est la baguette?) nemají roli výplně, jako tomu bývá jinde, ale důstojně, systematicky a nenásilně posouvají album dál, přičemž zvládají i funkci daleko složitější: dávají všemu slyšenému a nadcházejícímu hloubku. Místo vydechnutí a nabrání sil ke vstřebání další mladické averze vůči je-úplně-jedno-čemu fungují mezihry jako katalyzátory momentů předešlých. Paradoxně jsou motorem veškeré agrese. Když po úvodní tříminutovce dostanete v titulní Sunbather postrockový pit stop o několika akordech, mozaika do sebe zapadne a v hlavě secvakne moment, idea, kontinuální souhra.

Dospělost se projevuje mimo jiné schopností vracet se zpět a uvědomovat si svoje chyby. Umění zaplácnout je a vytvořit z nich monument, který se nemusí za nic stydět. Tím monumentem je u Deafheaven Sunbather, který se valí z kopce dlouhých šedesát minut, aby vás na konci nechal převálcované a vyždímané a zároveň i odpočaté a s ozvěnou představy výletu do nádherného, ambientně hlubokého a shoegazeového lesa. Ve kterém jste měli sen. Ve kterém zrovna projížděl tank. A v tom tanku hrály všechny screamo kapely světa.

Recenze vyšla v magazínu Full Moon #30, autor textu: Domingo the Gay.