Davo Krstič | Články / Recenze | 03.02.2013
Quentin Tarantino má jeden zásadní problém, který je, zdá se, neřešitelný. Je zkrátka příliš benevolentní ke svému dvornímu scenáristovi – sobě samému. Jako režisér se nedokáže rozloučit se scénami, situacemi a dialogy, které sám napsal a pečlivě připravil. Stopáží přepálený a na zapamatováníhodné scény překvapivě chudý Nespoutaný Django ukazuje, že Tarantinovi schází k ruce dramaturg, který by mu podal věcné poznámky k rytmu jednotlivých scén i filmu samotného, nezbytným škrtům a timingu. Nespoutaný Django je filmem, který na několika místech vyloženě nudí, a to je stav, který jsem nikdy předtím u Tarantinových snímků nepociťoval – ani u Auta zabijáka ne.
Možná je to tím, že se scenárista a režisér v jedné osobě tentokrát vykašlal na hrátky s narací a časovými skoky a kromě několika flashbacků vypráví příběh Djangovy cesty za manželkou a pomstou lineárně. Na začátku seznámení ústřední dvojice, pak splnění mise lovce hlav a pokoutného zubaře Kinga Schultze a pak pouť za Djangovou milovanou ženou. Takhle jednoduchý a přímočarý příběh roztahuje Tarantino na více než dvě a půl hodiny a vyplňuje tréninkovou montáží nebo jízdou hrdinů zasněženou krajinou za doprovodu archivního songu. I potenciálně vtipné a zábavné scény nemají až na pár čestných výjimek patřičný švih a ve výsledku působí zbytečně rozmělněné. Nejvíc se v recenzích a komentářích mluví o zábavné nezdařené akci Ku-klux-klanu, kterou Tarantino ale už na začátku zabil tím, že do role jednoho z členů klanu obsadil Jonaha Hilla (Superbad, Kopačky, 21 Jump Street), jako by oznamoval: Bacha, teď bude legrace! Týden po premiéře si nevzpomenu snad na jedinou vychytanou repliku, na žádnou skvostnou hlášku, přičemž z Pulp Fiction jsem schopný odříkat konkrétní scény. Je to tím, že mám na Quentina jako na scenáristu přehnané nároky, nebo mu to psaní už opravdu tolik nejde? Nesmysl, vždyť tři roky staří Pancharti ho zastihli ve skvělé formě. Tarantino je užvaněný a takové jsou i jeho filmy. Proto je máme rádi, ale tentokrát už je to často jen o slovíčkaření, překombinovanosti a umělém natahování. Každopádně Zlatý glóbus za nejlepší scénář a nominace na Oscara v téže kategorii je fakt dobrý vtip.
V čem Tarantino neselhává ani tentokrát, jsou jeho trademarkové scény pečlivě budovaného napětí a oddalování nevyhnutelného (emocionálního a následně krvavého) výbuchu. Ať už jde o úvodní scénu osvobození černého otroka Djanga nebo dlouhou sekvenci večeře v sídle otrokáře Candieho (Leonardo DiCaprio s věčně dětskou tváří byl pro roli člověka libujícího si v krutosti skvělým castingovým tahem), končící neobvyklým podáním ruky – dost možná vrcholnou scénu filmu, protože po ní mizí z děje King Schultz, v podání Christopha Waltze mnohem zajímavější postava než titulní hrdina. Závěrečná „přilepená“ dvacetiminutovka je sice nutná pro dopovězení a uzavření Djangova příběhu (a taky kvůli jednomu režisérskému kameu – mimochodem, ten člověk teda slušně přibral!), ale emocionálně už v tu chvíli film strádá.
Nelze se vyhnout srovnání s Hanebnými pancharty, ve kterých Tarantino také nabídl alternativní obraz zásadního období světové historie. Jeho vize boje proti fašismu byla ve srovnání s aktuální vizí boje proti otroctví sevřenější a navzdory velkorysé stopáži téměř bez hluchých míst. Očekávání byla v případě Nespoutaného Djanga možná přehnaná, vždyť režisér servíruje přesně to, co jeho publikum žádá – krve jak u řezníka, soundtrack, co brzo zkultovní, důstojné oživování hereckých mrtvol (tentokrát Don Johnson) i pomrkávání na filmové znalce a vědce. Na Djanga jsem se těšil fakt hodně, na příští Quentinův film už se budu jen těšit.
Nespoutaný Django / Django Unchained
Režie: Quentin Tarantino (2012)
www.unchainedmovie.com
Viktor Hanačík 17.04.2024
Je to deska designovaná spíš pro klubové soundsystémy a podzemní parkety, ale obstojí i pro introspektivní poslech.
Martin Šinkovský 14.04.2024
I když autoři textu opakovaně tvrdí, jak složitě se jejich práce vysvětluje a obhajuje, skutečností je, že základní pravidla a kompetence jsou jednoduché a logicky vyvoditelné.
Matej Žofčín 09.04.2024
Od konceptu zdanlivo upustil, upustil aj od unikátného frázovania, ostali len spievavé refrény a téma lásky, ktorá je však omnoho plytkejšia ako na debute.
Tereza Bartusková 01.04.2024
Deska vypráví nejen o lásce, ale i o smutku nebo touze po nedosažitelném, vděčnosti, a především o minulosti, nad kterou čas od času lpíme všichni.
Veronika Vagačová 29.03.2024
Dvaja interpreti známi zo svojich vlastných projektov v rámci alternatívnej scény sa nedávno spojili pri albume Decision Paralysis.
Filip Peloušek 25.03.2024
Jejich pojetí rocku s prvky gothic punku nedává moc prostoru pro jednoduchou zaměnitelnost.
Jiří V. Matýsek 10.03.2024
Hudba tu plyne s fantastickou lehkostí, při pozornějším poslechu ale jasně vyplývá komplexnost, s níž se musel opavský kytarista vyrovnat.
Dan Sywala 19.02.2024
Ke slunné Makarské se blíží nevyzpytatelná tma. To je výjev, který bych přál cestovatelům, kteří se spokojí s prvoplánovým strávením letní dovolené.
Jiří V. Matýsek 16.02.2024
Leaving of Liverpool nebo na Dylanovu Maggie’s Farm odkazující skladba Maggie’s Ship jsou příjemným oťukáváním nových teritorií.
Dušan Šuster 12.02.2024
Left field je defenzívna bejzbalová pozícia a hráč, ktorý ju zastáva, býva vraj najosamelejším na ihrisku.