Články / Reporty

Residentem na věčné časy a nikdy jinak (The Residents)

Residentem na věčné časy a nikdy jinak (The Residents)

Jakub Šíma | Články / Reporty | 11.02.2019

Začátek sedmdesátých let se především na západním pobřeží USA otiskl jako doba pozdní vlny hnutí hippies. Vlny, která už často opustila své původní ideály a z těch zbyl jen psychedelický hédonismus (zdravíme Huntera S. Thompsona). Zároveň se ale jednalo o dobu, jež přála všemožným experimentům vystavěným na nově definovaném pojetí svobody. A právě z kvasu pozdní fáze hippies, skupinové kreativní energie a nové situace, kdy společnost byla najednou daleko otevřenější čestvým vlivům, vizionářům i outsiderům, se zrodili The Residents. Za více než čtyřicet let existence se proslavili nejen jako kapela, ale jako institut konceptuálního umění, který kromě bohaté audiovizuální tvorby také nabourává způsob chápání tvůrčí svobody, když si po celou dobu fungování dokázal udržet členskou anonymitu.

Anonymitu přinášející svobodu světu The Residents, světu existujícímu a odehrávajícímu se na rubu naší každodennosti. Světu, kde je všechno, co známe, vždycky trochu jinak. Melodie známého hitu je překryta vrzající a zmutovanou instrumentací, obrazy kolem nás jsou důvěrně známé, a zároveň snově surreálné. Realita, která má svůj rub a líc, a jedna část bez druhé by nemohla existovat.

Letmý pohled do sálu: bělovlasé kštice, dredy i mladické rozcuchy, koncert přitáhl pestrý průřez všemi věkovými kategoriemi. Proti nim stála čtyřčlenná sestava. Kytarista, klávesák a bubeník ve čtverečkově-károvaných oblecích a s obřími zobáky a zpěvák v kostýmu krávy. Podivně psychedelický dojem podtrhovalo spodní nasvícení, které obzvlášť při zpěvákových pochodech po pódiu v hlubokém předklonu a exponuje výrazný čumáček místo nosu působilo sugestivně a komicky. Díky hlasové modulaci se z reprobeden ozýval ryk, jindy jsme dostali hlubokým hlasem zpívané houpavé rýmy, které nejednou utnul náhlý přechod k hlukové rovině.

Nejcharakterističtější částí pohybového projevu bylo zpěvákovo přehazování rukou z jedné strany na druhou v rytmu písně, které se na jedné straně vyznačovalo rytmickou přesností, na té druhé roztomilou nemotorností. Divadelní složka jinak zůstala upozaděna a dostalo se jen na pár teatrálních pohledů a gest. Ostatní hudebníci zůstávali pevně ve svých rolích: vysoký kytarista se kymácel v první linii, klávesák ani na chvíli neztratil profesionální sošnost a bubeník udával klidné, až zasněné tempo. Celek působil minimalisticky a divoké hudební konstrukce ustoupily úsporným disharmoniím a zkreslené instrumentaci. Nikdo z přítomných ani na chvilku nevystoupil ze své role, na komunikaci s publikem nebo emoce nezbylo místo. Hudební složku doplňovaly projekce, z nichž promlouvala Matka Tereza nebo Richard Nixon o svých velmi groteskních snech, zejména Nixonovo snění o hraní v bluesové kapele vyvolalo úsměv.

Vidět The Residents je cílem samo o sobě, tím spíš, že se nemusí opakovat. Nonkonformita, schopnost parodovat popkulturu jejími vlastními zbraněmi a originalita jsou nástroje, které fungují stejně dobře dnes jako před čtyřiceti lety. Proto o stárnutí nemůže být řeč. A za dvacet let možná přijedou hudebníci, kteří budou mít pod maskou jiné tváře, ale pořád to budou ti samí The Residents. Koncept, který na pódiu může působit profesorsky, patří ke scénáři. Koncept, který přežije své autory.

Info

The Residents (us)
9. 2. 2019 Palác Akropolis, Praha

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články