Rhye: Nikdo se ani nepohne

Když před pěti lety vyšel singl Open, jen málokdo věděl, že za uhrančivými vokály stojí kanadský zpěvák a producent Mike Milosh. Ten byl na tamní scéně aktivní od roku 2004 a na svém kontě měl čtyři desky plné minimalistického soulového písničkářství. Teprve s novým projektem Rhye se mu ale podařilo pořádně prorazit. Smlouva s velkým labelem mu přinesla i komplikace, a aby se z ní mohl vyplatit a ponechat si svou značku, musel Milosh odjet více než čtyři sta koncertů. Po jejich odehrání přišla vytoužená svoboda a hlavně chuť do druhé desky Blood, kterou Rhye představí i v Praze.

Co máš dneska v plánu?

Zrovna sedím v autě a jedu do svého studia v LA, kde na mě čeká zvukový inženýr. Moje druhá nahrávka Blood sice vyšla teprve před pár měsíci, ale mám v plánu brzo něco vydat. Asi to bude EP, ale je docela dost možné, že budu mít více materiálu a půjde o něco delšího. Moje dny jsou teď nudné, protože veškerý čas trávím ve studiu.

Mezi debutem Woman a druhým albem uběhlo pět let. Plánuješ teď vydávat častěji?

Přesně tak. V minulosti jsem podepsal trochu zvláštní smlouvu a na skládání nových věcí nebylo tolik času, protože jsem hodně koncertoval. Dnes už jsme si zvolil volnější tempo, takže nic nebrání tomu, abych si dělal, na co mám chuť.

Kvůli tomu jsi měnil i label. Bylo to těžké?

Hlavní je, že už nemusím řešit žádné problémy. Ale kdybych se měl ohlédnout, tak to bylo velmi vypjaté období a změna labelu mě stála víc úsilí, než jsem si myslel. Do budoucna si nesu ponaučení, že i když má smlouva sto padesát stránek, tak bych si ji měl pořádně pročíst, protože je možné, že nebude tak výhodná, jak se zdá na první pohled.

Před Rhye jsi vydal několik sólových desek jako Milosh. V čem se oba projekty liší?

Dříve jsem dělal experimentálnější lo-fi elektronické věci. První desku jsem vydal v roce 2004, v té době jsem to ještě nenazýval experimentální hudbou, spíše jsem jenom tak zkoušel, co všechno dovedu a co ještě bude znít dobře. Po patnácti letech už ale vím, jak chci znít a o čem chci zpívat. To, o co jsem se snažil několik minulých let, se mi povedlo až s aktuálním albem.

Co máš na mysli?

Vždycky jsem chtěl pracovat hlavně s živými nástroji. Myslím třeba přidávání živých bicích nebo smyčcových nástrojů, ty mě odjakživa fascinovaly, jenom jsem nevěděl, jak je zapracovat. Dříve jsem jenom koukal do počítače, zatímco dneska už můžu skládat jinak a vzít všechny muzikanty do studia s sebou.

Jak moc sólový je projekt Rhye?

První deska vznikla pod dozorem labelu. S Robinem Hannnibalem jsme utvořili tvůrčí tandem a potom, co jsme napsali první tři písně, jsme se labelu zalíbili natolik, že nám na zbytek desky dali peněz, kolik jsme si řekli. On ale nikdy nebyl vyloženě součástí projektu, byl producent, co mě nakopl vytvořit něco nového. Udělal svou práci a šel zase dál.

Všude se o vás ale v té době psalo jako o dvojici.

Kolem vydání debutu Woman jsem nechtěl, aby se moc vědělo, kdo stojí za hudbou, a tak jsem ani neřešil to, že nám začali říkat duo. To jsem ještě vůbec nekomunikoval s novináři, neposkytoval moc informací, raději jsme se schovali za naši hudbu a matoucí zprávy. Když jsem ale jel tour a měl kolem sebe dalších šest lidí a on nebyl ani jedním z nich, bylo načase všechno vyjasnit. Rhye je tedy projekt, který je můj úplně stejně jako předchozí čtyři desky. Jenom si nedělám všechno sám za počítačem, jedná se o živé těleso. Lidi do něj přichází a odchází, jak je potřeba nebo jak chtějí.

Takže přes všechny peripetie jsi rád, kde jsi…

Já si říkám, že všechno přišlo právě v danou chvíli z nějakého důvodu. Nic bych neměnil, protože teď se mi vážně daří. Jako umělec se hlavně nemůžu dívat do minulosti, protože by se to projevilo na mé tvorbě a byla by tím zbytečně zatěžkaná. Život je o učení se novým věcem a nebláznění po těch starých.

Říkal jsi, že s experimenty je už konec. Jak jsi tedy chtěl, aby Blood zněla?

Šlo mi hlavně o propojení s celou kapelou a zachycení dynamické energie, kterou umíme vytvořit naživo. To ale neznamená, že bych už neexperimentoval. Umělec by měl být otevřený všemu, stejně tak by měl ustoupit ze svých představ a nechat se vést cestami, které se před ním otevřou. Přestal jsem být tak tvrdohlavý a nechávám si do hudby více mluvit svými spoluhráči. Hodně nových věcí tak vzniklo spontánně.

Jak funguje propojení s fanoušky na koncertech?

Živé koncerty jsou pro mě pokaždé velkým překvapením. V menších prostorech můžu zpívat tak potichu, že si nikdo nedovolí ani pohnout, což se násobí, když přestanu používat mikrofon. To už nikdo ani nedýchá a jenom si společně užíváme daný moment. Ale nejraději mám dynamiku. Miluju, když jsou velké davy opravdu velké a mají energii. Pro mě je u hudby nejdůležitější, když probouzí emoce a dotýká se přímo lidí. A je už jedno, jestli se to děje z natěšení a očekávání nebo díky intimnímu prostoru a atmosféře.