cyril kosak | Články / Recenze | 18.05.2017
Šedesátkové a sedmdesátkové garážové ozvěny mají několik úrovní: ohrávání oblíbeného stylu s různou mírou zvládnutí nástrojů, pochopení stylových zákrut i technická preciznost bez vlastní invence, opuštění nápodob a vzorů. Kill the Dandies! jsou částí tuzemské scény velebeni od samého začátku, ale jsou taky ignorováni coby epigoni a zpátečníci. Ne že by na tom záleželo a ne že by scéna kolem labelu Drug Me a stejnojmenného festivalu tohle řešila. Kill the Dandies! mají vzory dávno vsáklé do vlastní DNA a dneska už jsou papežštější než papež.
Nová deska Ron Ron Ron je jako projekce v přitažlivě obskurním sále. Pornografická němá kinematografie v přítmí zakázaných místností, ale taky Mystery Man s kamerou v ruce, kterak se snaží prosvítit negližé barové zpěvačky, proniknout hlasivkami k samotné podstatě hlasu. Taneční kroky v temně sametovém, chvění vzduchu, erotika povlovná a bestiální. Pocit čehosi uzavřeného, komorního, běsů schovaných uvnitř tajných bytů a opuštěných domů, žádné denní eldorádo uprostřed rozdováděného davu.
Je otázka, co by se stalo, kdyby La Petite Sonja a Hank J. Manchini zpívali více pospolu, podobně jako tomu bylo na předchozí nahrávce z roku 2011. Pěvecká dualita na Ron Ron Ron vytváří přirozené napětí, a to se zvyšuje právě očekáváním případného spojení. Jenže jakmile zapředete podobnou myšlenku, jako nit zafunguje instrumentální část a odvede vás do lesa hlubokého, do vody bezedné, do krajiny daleké. Cestou zní omšelé zvuky, povědomé motivy, aluze na filmy, soundtracky, postcramps/badseeds scénu, surfující kytara, cestou zní kolektivní hudební nevědomí, které odvádí pozornost jinam. Je tu méně pěveckých exhibicí a přežvýkaných manýr, zato více efektovaných zvuků, kterým vévodí syntezátory a kvákadla na nejrůznější způsoby. Převážně střední tempo i balady obestřené tajuplným závojem (Musy somnambuly) dávkují emoce pomaleji, než bylo u Kill the Dandies! zvykem, nechávají emoce doznít, ale zároveň je na sebe vrší jako mlsné jazyky na prázdný talíř.
Jestliže na poslední desce Those Who Hold the Flame z roku 2011 (mezitím vydali dvě čtyřpísňová EP) zněli jako nejlepší špinavá garážovka u nás, u níž se už nedalo ani ze škodolibosti mluvit jako o koženkovém revivalu, letos jsou za hory za doly. Sebedůvěru a rozvádění krátkých úderných songů naznačily už živáky z poslední pětiletky, kdy otevřeli dveře dokořán psychedelickým tendencím a našli se v dobře budovaných, rozmáchle břitkých gradacích. Jestliže na poslední dlouhé desce z roku 2011 to byla ukřičená sebranka, dneska jejich síla vychází z vnitřní koncentrace, z pochopení toho, že tlak se nemusí rovnat agresi nebo hluku. Skladby už se nejmenují The Dog, Into My Flames nebo Panic Inferno, ale Chocolate, I’m Shining nebo You Know Me. Puberťáci tomu říkají vyměknutí, páprdové vyzrálost. Ostatní vědí, že účinnější exploze a intenzivnější prožitek přichází s dlaní těžkou jen tak, aby přikryla horkou žílu, ne aby zatlačila oči do důlků.
Kill the Dandies! - Ron Ron Ron (Drug Me, 2017)
www.killthedandies.com
Live: VII. narozeniny magazínu FULL MOON
čtvrtek 25. května 2017
Futurum Music Bar, Zborovská 7, Praha 5
www.facebook.com/events/288168054952504
foto © Jakub Boháč
Filip Peloušek 25.03.2024
Jejich pojetí rocku s prvky gothic punku nedává moc prostoru pro jednoduchou zaměnitelnost.
Jiří V. Matýsek 10.03.2024
Hudba tu plyne s fantastickou lehkostí, při pozornějším poslechu ale jasně vyplývá komplexnost, s níž se musel opavský kytarista vyrovnat.
Dan Sywala 19.02.2024
Ke slunné Makarské se blíží nevyzpytatelná tma. To je výjev, který bych přál cestovatelům, kteří se spokojí s prvoplánovým strávením letní dovolené.
Jiří V. Matýsek 16.02.2024
Leaving of Liverpool nebo na Dylanovu Maggie’s Farm odkazující skladba Maggie’s Ship jsou příjemným oťukáváním nových teritorií.
Dušan Šuster 12.02.2024
Left field je defenzívna bejzbalová pozícia a hráč, ktorý ju zastáva, býva vraj najosamelejším na ihrisku.
Veronika Tichá 25.01.2024
Deska je mixem nostalgických stesků i veselí v podobě melancholických balad, bedroom popových lovesongů nebo rychlejších kytarovek.
Jaroslav Myšák 23.01.2024
Už předchozí deska projektu Metro Riders, za kterým stojí švédský hudebník Henrik Stelzer, pracovala se zvukovým prostředím, který si asociujeme s filmy osmdesátých let.
Eva Karpilovská 19.01.2024
Flat Worms na albu Witness Marks v krátkých a úderných písních skvěle pracují s doplňujícími se nástroji a efekty.
Veronika Vagačová 16.01.2024
V porovnaní s predchádzajúcimi albumami vidno posun, Babie leto v podzemí je mierne serióznejšie, vyspelejšie.
Mária Karľaková 28.12.2023
Adichie poznáme ako bojovníčku za práva žien skrz knihy Feminizmus je pro každého a Milá Ijeawele aneb Feministický manifest v patnácti doporučeních.