Roskilde Festival 2016 jako léto Sofiiných voleb

Festivaly jsou často plné Sofiiných voleb. Uvidím jen polovinu At the Drive In, abych si rychle zaběhl na Hinds a úvod Red Hot Chilli Peppers, nebo zůstanu až do konce a půjdu se vytančit na ODESZU? Takže zatímco Damon Albarn se syrským orchestrem zahajoval na Orange Stagi, sedmnáct tisíc hlav zaplnilo tu druhou největší, kde se představili Bring Me the Horizon. Oproti jejich listopadovému vystoupení v Kodani byl set kratší, moshpit větší a výkon lepší. Mainstreamové metalcore bylo posléze v Areně vystřídáno posthardcorem v podání legendárních At the Drive In. Cedric Bixler-Zavala má i v jedenačtyřiceti letech energie na rozdávání a hitovky jako Arcarsenal a Invalid Litter Dept. mají ráz. Zato Madriďanky z kapely Hinds si bohužel, co se týče průměrnosti, nezadaly s Red Hot Chilli Peppers. Anthony Kiedis mezi skladbami šetřil slovy, což byl hlavní důvod, proč jedni z hlavních tahounů festivalu neohromili. Skupina už je v Kristových letech a pomalejší balady ve stylu Californication zní podstatně lépe než úvodní Can’t Stop. Wiz Khalifa měl úplně jiné starosti - Arena se zaplnila až k plotu areálu a jen projít kolem za zvuků Young, Wild And Free byl zážitek.

Čtvrteční odpoledne načala Elle King s typicky jižanským rockem a jejímu setu dominovala závěrečná Ex’s & Oh’s, která přitáhla 90 % publika. Santigold si na festival přivezla nové album 99¢ a stylizaci své osoby do obchodní komodity. Hlavně její starší hity byly velice působivé, zatímco věci z nové desky působily chaoticky a neosobně. Destroyer si také do Roskilde přivezl novou nahrávku a její prezentace se ujal daleko lépe. Od prvních tónů písně Bangkok přes Chinatown a Times Square byl celý set ohromující. Bylo by ještě lepší, kdyby časově nekolidoval s Grimes, protože kanadská popová hvězda si připravila vystoupení, které si energií nezadalo s techno party. Skvělá komunikace s publikem, hyperaktivní pobíhaní po pódiu, vliv J-popu i ruštiny a Kill V. Maim - to všechno udělalo z Grimes druhý nejlepší koncert festivalu. Atmosférou na ni navázali chlapci z Ho99o9, kteří svým horrorcorovým nářezem rozpoutali nejbrutálnější moshpit. Frontman theOGM si zaplul po rukou publika už během druhé skladby a stejně jako u Destroyera jim uškodil harmonogram. Cestou na CHVRCHES zahrál Macklemore rádiový hit Can’t Hold Us, a pokud byl i zbytek setu tak dobrý, nechápu, proč se víc spekulovalo o tom, jestli zpíval na playback. Lauren Mayberry jako frontmanka skotského synthopopového tria symbolizuje roztomilost a snové vokály. A CHVRCHES se vytáhli se svými nejlepšími skladbami, setlistu nic nechybělo, bohužel atmosféra nebyla taková, jakou by si zasloužili. Na dobrou noc zahráli Savages a jejich postpunková show byla námětem pro ty nejkrásnější noční můry.

Methyl Ethyl nastoupili pár hodin před svými supersonickými krajany Tame Impala a skromný indie set byl příjemným naladěním na zbytek dne. Po nich se mikrofonu ujal Julien Ehrlich jakožto zpívající bubeník skupiny Whitney, a jestli jste o nejlepší současné indie kapele z Chicaga ještě neslyšeli, tak to okamžitě napravte. Whitney byli překvapením festivalu. Páteční nářez pokračoval se skotskými velikány Biffy Clyro, kteří předvedli nejlepší set letošního ročníku, i když nabitý stadionový rock nedokázal ospalé publikum rozdivočit. Biffy Clyro se snažili, ale ve čtyři odpoledne ztratily skladby Biblical, Mountains i Many of Horror svou typickou sílu. Ve stejném duchu se nesl i koncert Foals. V dešti se pětici anglických indie rockerů nepodařilo spojit s publikem a magická atmosféra jejich koncertu mě dohnala až na cestě z Dánska. Špatné počasí ovšem svědčilo domácím ambientním romantikům Blaue Blume - vokál Jonase Smitha je na debutovém albu Syzygy nevýrazný, ale naživo se jedná o nejpřesvědčivější vokální výkon tamní scény. Tu skandinávskou dále reprezentovali norští Highasakite, kteří předčili i současně hrající Tame Impala. Temně elektronický set občas míchnutý texty o lásce a kouzelný výkon zpěvačky Ingrid Helene Håvik překonal veškerá očekávání. Všichni správní hipsteři se pak znovu sešli na koncertu Car Seat Headrest; seattleský kvartet byl dalším překvapením festivalu a uzavřel nejnabitější den léta 2016.

Sobotní noc začala vystoupením nejpopulárnější dánské zpěvačky současnosti - MØ, která si svůj debut užila a připravila divákům skvělou show s ohňostrojem a konfetami. Nejenergičtějšímu koncertu, který se letos na hlavní scéně konal, dominovaly nejznámější hity Final Song, Kamikaze a Lean On, ale dostalo se i většinu písní z debutového alba. Brazilská zpěvačka Dillon naopak měla na nejmenší stagi velice intimní set, ze kterého většina publika odešla po skončení Thirteen Thirty-Five, a následovalo hodinové čekání na závěrečný koncert dánských hrdinů The Minds of 99, jejichž postpunk byl důstojným rozloučením s letošním ročníkem Roskilde Festivalu. Poslední tóny patřily na elektronické stagi britskému triu NERO, které zahrálo nečekaně dlouhý, dvou a čtvrthodinový set. Pak už následovala jen salva konfet, balení stanů a návrat do reality dánského léta.