Jan Starý | Články / Reporty | 28.10.2018
Vypovídá hudba, kterou člověk tvoří nebo poslouchá, o jeho povaze? Autor enormně minimalistické, smutné hudby William Basinski říká svou vizáží jasné „Ne“. Manýry rockové hvězdy si pěstuje dlouhodobě, na své vůbec první vystoupení v Praze se ale vyšvihne i na své poměry. Objem vlasů by mu mohl závidět i Kocour z Červeného trpaslíka, lesklostí a upjatostí oblečku se vyrovná glamrockovým idolům, k tomu mluvené intro jak od Arnoštka.
S prvním zvukem komedie přestává. Basinski spouští na své poměry syrové, hutné smyčky ve středech i basech. Přibývají další, další a další. Původní odstup se mění v naprostý ponor, smyčky namotávají vědomí a strhávají do zvuku na iracionální úrovni. Záhy nastupuje nesmírně pomalé decrescendo, rozpad, ve kterém je hudba stále subtilnější i melancholičtější. Povlovné cykly dokonale doplňují světla v desítkách modrých paprsků, které najíždějí do publika a při návratu jej táhnou s sebou. Bourají hranici mezi hledištěm a jevištěm, kde se fyzicky takřka nic neděje, a podporují dojem prostorovosti zvuku. Vlny jsou ve spojitosti s ambientem otřepanou metaforou, tady je ale příliv a odliv zvuku a světla takřka hmatatelný, principiálně stále stejný, reálně pokaždé trochu jiný.
Neustále se nenápadně přelévající koncert dospěje k druhému, muzikálnějšímu vzepětí v jakési hudbě sfér, která by byla ideální náhražkou klišovitých soundtracků k vesmírným cestám – Basinského zvuky zní často cize i po čtyřech dekádách ambientní historie. Krátký zvukový příval evokuje nekonečně pomalé odcházení, ve kterém je hudba tím krásnější, čím je nenápadnější. Smyčka praskání se ztišuje za hranici slyšitelnosti, vracíme se do reality. V ní milovník brutálních kontrastů a pouťových oblečků William Basinski rozdává vzdušné polibky.
William Basinski (us)
25. 10. 2018 Palác Akropolis, Praha
foto © Tomasz Tomasz
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.
Akana 24.03.2024
Pří ohlušujících noiseových náletech se především Hessels s Moorem svíjeli se svými nástroji s takovou bezuzdností, až to bylo o strach.
Michal Mikuláš 20.03.2024
Vstupenky na nenapodobiteľnú írsku disco queen boli v nedeľu popoludní už nedostupné. No wonder...
David Čajčík 20.03.2024
Unikátní zážitek, kdy je možné vidět jedny z největších jmen amerického kreativního či tech průmyslu, hollywoodské hvězdy vedle stovek a stovek zcela neznámých hudebních projektů.
Michal Smrčina 17.03.2024
Nadšení bylo všudypřítomné, k hale přijelo pár autobusů zapálených výprav. Možná nevěděli, co SaSaZu znamená, možná jim to bylo jedno.
Kryštof Kočtář 15.03.2024
Po zvukové stránce v něm – obdobně jako rovněž dvojice Dead Can Dance – namíchalo koktejl ze surovin z celého světa, avšak rozhodli se jej vypít v berlínském techno klubu.
Tomáš Jančík 13.03.2024
Zpoza rohu ulice slyším šum, z dálky vidím ve tmě modře svítící neon a pod ním nespočet hloučků převážně studentů. Co bylo dál?
Julia Pátá 12.03.2024
Každá další píseň se vznáší mezi klidně usazeným publikem, proplouvá kolejemi a mizí společně s vlaky jednou za čas projíždějícími kolem pražské MeetFactory.
Jan Starý 11.03.2024
Někdo poslouchal v nábožném vytržení, někdo mával vlasy do – některého – rytmu, nadšení ale působilo celkem univerzálně.