Články / Reporty

S duhou přes oči: Mezi dobrým a špatným

S duhou přes oči: Mezi dobrým a špatným

Veronika Mikulová | Články / Reporty | 22.07.2017

Začneme od konce. Byli to totiž Moderat, kteří dokonale demonstrovali, jak má vypadat dobrý koncert na velké scéně. Nenutíte nikoho tančit, tančí sami. Ti, co se nacpou dopředu, tam zůstávají. A hlavně, nemusíte publiku diktovat, co a kdy zpívat. Oni zpívají sami od sebe a rádi (jasně, Bad Kingdom). Skladby z jednotlivých alb poznáváte, ale naservírují je s překvapivými momenty. Nemusí prokecat polovinu vyhrazeného času, abyste měli pocit, že komunikují. A konečně, můžete na ně chodit pořád znova, a vždycky to zafunguje. Už ani nevím, kolikrát jsem měla to potěšení, ale když budou příští čtvrtek v Lucerně, půjdu zas.

A teď tu máme pravý opak: ten, koho jsem předčasně a zbrkle stavěla na přední příčky, mě vlastně rozčílil. Benjamin Clementine je možná nepřekonatelný skladatel, ale zároveň dost zvláštní kapelník. Dobrých třicet minut se tvářil nepřítomně, vypadal zesinale, soustředil se na sebe. Když uhodil do piána, rozprostíral se klid, který nám záhy bezostyšně ničil. Teatrálnost, podivné kostýmní overaly a bílá barokní dečka přes ramena provokovaly.

God Save the Jungle rozsekal na spoustu nesouvisejících frází, a když už se rozhodl představit aspoň dvě skladby čitelně - Condolence a London - narušil to prací s publikem. Učil nás slova, dožadoval se desítek repetic, opravoval nás jako malé děti... pak sám sebe pobavil: “Haha, jste zpátky ve škole a že s takovou neprojdete, takže znova”. Propána, proč?! Žádný důstojný recitál ani otevřená náruč.

fotogalerie z koncertu tady, tu i tamtudy

Zážitkem dne tak zůstane McCaslin. Někdy mám sklony ošklivě podceňovat odpolední program. Až na poslední chvíli jsem v programu zahlédla St. Paul and the Broken Bones - těm, co jej navštívili, očividně zvedl náladu o dobrých 135%. Já se ale nakonec nedokázala odpoutat od kapely strhujícího saxofonisty Donnyho McCaslina, spojení s Bowiem, víme. Moderní jazz ve spojení s elektronikou ano, jistě. Ale takto? Určitě ne. A když pak zahráli pro kamaráda Davida svou verzi skladby Lazarus, bolelo to. Krásně.

Dlouho mě pak musel uklidňovat Dné, král melancholických preludií a nesčetněkrát oceněný český objev 2016. Nevidět ho ale aspoň chvíli, puklo by mi srdce. Semi Feelings jsou univerzální řečí, kterou lze ovládat mnohé duše - bez patosu, lsti a beze strachu. Bylo to přesně tak krásné, jak byste čekali. A když si uvědomím, kolik let jejich přípravě Tomáš Holý věnoval, jsem ráda tomu potlesku ve stoje. Pokora je na Colours vzácná.

Info

Colours od Ostrava 2017
19. – 22. 7. 2017, Dolní Vítkovice, Ostrava

foto © Anna Baštýřová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články