Veronika Mrázková | Články / Reporty | 22.07.2017
Začneme od konce. Byli to totiž Moderat, kteří dokonale demonstrovali, jak má vypadat dobrý koncert na velké scéně. Nenutíte nikoho tančit, tančí sami. Ti, co se nacpou dopředu, tam zůstávají. A hlavně, nemusíte publiku diktovat, co a kdy zpívat. Oni zpívají sami od sebe a rádi (jasně, Bad Kingdom). Skladby z jednotlivých alb poznáváte, ale naservírují je s překvapivými momenty. Nemusí prokecat polovinu vyhrazeného času, abyste měli pocit, že komunikují. A konečně, můžete na ně chodit pořád znova, a vždycky to zafunguje. Už ani nevím, kolikrát jsem měla to potěšení, ale když budou příští čtvrtek v Lucerně, půjdu zas.
A teď tu máme pravý opak: ten, koho jsem předčasně a zbrkle stavěla na přední příčky, mě vlastně rozčílil. Benjamin Clementine je možná nepřekonatelný skladatel, ale zároveň dost zvláštní kapelník. Dobrých třicet minut se tvářil nepřítomně, vypadal zesinale, soustředil se na sebe. Když uhodil do piána, rozprostíral se klid, který nám záhy bezostyšně ničil. Teatrálnost, podivné kostýmní overaly a bílá barokní dečka přes ramena provokovaly.
God Save the Jungle rozsekal na spoustu nesouvisejících frází, a když už se rozhodl představit aspoň dvě skladby čitelně - Condolence a London - narušil to prací s publikem. Učil nás slova, dožadoval se desítek repetic, opravoval nás jako malé děti... pak sám sebe pobavil: “Haha, jste zpátky ve škole a že s takovou neprojdete, takže znova”. Propána, proč?! Žádný důstojný recitál ani otevřená náruč.
fotogalerie z koncertu tady, tu i tamtudy
Zážitkem dne tak zůstane McCaslin. Někdy mám sklony ošklivě podceňovat odpolední program. Až na poslední chvíli jsem v programu zahlédla St. Paul and the Broken Bones - těm, co jej navštívili, očividně zvedl náladu o dobrých 135%. Já se ale nakonec nedokázala odpoutat od kapely strhujícího saxofonisty Donnyho McCaslina, spojení s Bowiem, víme. Moderní jazz ve spojení s elektronikou ano, jistě. Ale takto? Určitě ne. A když pak zahráli pro kamaráda Davida svou verzi skladby Lazarus, bolelo to. Krásně.
Dlouho mě pak musel uklidňovat Dné, král melancholických preludií a nesčetněkrát oceněný český objev 2016. Nevidět ho ale aspoň chvíli, puklo by mi srdce. Semi Feelings jsou univerzální řečí, kterou lze ovládat mnohé duše - bez patosu, lsti a beze strachu. Bylo to přesně tak krásné, jak byste čekali. A když si uvědomím, kolik let jejich přípravě Tomáš Holý věnoval, jsem ráda tomu potlesku ve stoje. Pokora je na Colours vzácná.
Colours od Ostrava 2017
19. – 22. 7. 2017, Dolní Vítkovice, Ostrava
foto © Anna Baštýřová
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.
Akana 24.03.2024
Pří ohlušujících noiseových náletech se především Hessels s Moorem svíjeli se svými nástroji s takovou bezuzdností, až to bylo o strach.
Michal Mikuláš 20.03.2024
Vstupenky na nenapodobiteľnú írsku disco queen boli v nedeľu popoludní už nedostupné. No wonder...
David Čajčík 20.03.2024
Unikátní zážitek, kdy je možné vidět jedny z největších jmen amerického kreativního či tech průmyslu, hollywoodské hvězdy vedle stovek a stovek zcela neznámých hudebních projektů.
Michal Smrčina 17.03.2024
Nadšení bylo všudypřítomné, k hale přijelo pár autobusů zapálených výprav. Možná nevěděli, co SaSaZu znamená, možná jim to bylo jedno.
Kryštof Kočtář 15.03.2024
Po zvukové stránce v něm – obdobně jako rovněž dvojice Dead Can Dance – namíchalo koktejl ze surovin z celého světa, avšak rozhodli se jej vypít v berlínském techno klubu.
Tomáš Jančík 13.03.2024
Zpoza rohu ulice slyším šum, z dálky vidím ve tmě modře svítící neon a pod ním nespočet hloučků převážně studentů. Co bylo dál?
Julia Pátá 12.03.2024
Každá další píseň se vznáší mezi klidně usazeným publikem, proplouvá kolejemi a mizí společně s vlaky jednou za čas projíždějícími kolem pražské MeetFactory.
Jan Starý 11.03.2024
Někdo poslouchal v nábožném vytržení, někdo mával vlasy do – některého – rytmu, nadšení ale působilo celkem univerzálně.