Sex is not dead

Na Nové scéně Národního divadla se ve středu 6. listopadu poprvé, a následující den podruhé a naposled, představila šestice seniorů, kteří se nebojí toho, co chcete vědět o sexu a nebojíte se zeptat.

Tři muži a tři ženy z Čech a německého Oldenburgu odhalují své životy od narození do současnosti a... ještě trochu dál. Nic podstatného nevynechají, a pokud dojde na rok zvláště významný a přelomový, oslaví ho i tancem na tematickou, velmi vhodně vybranou skladbu. Společně dokonce zapějí píseň Banány a citrony, která není tak úplně „ovocná“, a neminou je ani bujaré oslavy příchodu nového milénia. V klidu sedí za stolem, popíjejí víno a vyprávějí se stejnou samozřejmostí o všech slastech i strastech. Každý z nich má před sebou scénář svého života a poté, co moderátor, na scéně všudypřítomný, řekne, o jaký rok se jedná, začnou se směle střídat v předčítání. Před začátkem představení jsem přísahala na Járu Cimrmana, že budu držet svá rozkošná ústa, a tak nehodlám zabíhat do intimních detailů jednotlivých zpovědí.

Performance Všechen sex mého života je společným projektem Motus, o.s. (produkce divadla Alfred ve dvoře) a uměleckého výzkumného ateliéru Mammalian Diving Reflex z Toronta. Jejich předchozí společný projekt nesl název Nechte se ostříhat dětmi, což mluví za vše. Nejinak je tomu i u všech ostatních projektů Mammalian, za nic se neschovávají. O co jim jde? Nutí lidi myslet, mluvit, cítit. A spojovat je dohromady ve velmi neobvyklých situacích. Do svých akcí zahrnují diváky nejen jako pasivní pozorovatele, ale dávají jim možnost se projevit. I v tomto případě putoval mikrofon z jeviště do publika spolu s otázkami na tělo. Díváme-li se na někoho, kdo nám upřímně, bez patosu a sentimentality, odhaluje, jaký byl jeho život zevnitř, odzbrojí nás to. A (alespoň některé) zcela připraví o chuť se krýt. Tento směr, v jehož duchu Mammalian tvoří, nazvaný „sociální akupunktura“, definoval umělecký ředitel Mammalian Darren O'Donnell ve stejnojmenné knize z roku 2006. Spolu s produkčním týmem, spolurežisérem i programovým ředitelem divadla Alfreda ve dvoře Ewanem McLarenem se objevil na Nové scéně jak v roli diváka, tak jevištní opory všech aktérů.

Ráda bych ocenila to, že takový projekt vznikl. Sex našich rodičů, natož prarodičů, je tabu a to, že to museli dělat už jen proto, že mají děti, je veřejné tajemství. Neptáme se babiček u nedělních obědů, kolik měly v životě orgasmů, a většinou ani matek, jací byli naši otcové v posteli. A pak se ocitneme před tímto česko-německým zralým sextetem (jak příznačné) a zjistíme, že život některých z nich byl tak sexy, že bychom mohli i závidět. Zjistíme, že se s jejich zkušenostmi můžeme ztotožnit, a postupně nám dochází, že toho máme s babičkou společného možná víc než jen barvu očí a strach z létání. Na plátno za stolem, u kterého tato sexKomise zasedla, jsou promítány anglické a německé titulky a odpovědi diváků na nevyhýbavé otázky, zda s nimi náhodou někdo v sále nesdílí společný osud, jsou rovněž překládány do angličtiny i němčiny, případně i do češtiny, jak je ctěná libost. Se vším se zde popasují. A co my? Posloucháme-li pozorně, co nás všechno může ještě potkat, naše aktuální těžkosti poněkud blednou.

Opustil-li divák po představení sál a vstoupil do foyer, nalezl v něm šest svíčkou osvětlených stolků s fotografiemi a upomínkovými předměty, u kterých stáli ti, o které tu běželo a kterým tyto rekvizity náležely. Tvářili se přívětivě a s chutí odpovídali zvídavým divákům na jejich doplňující otázky. Když jsem odcházela, zaslechla jsem útržek z rozhovoru dvou dam, které uvažovaly nad tím, zda by to celé nebylo lepší jako rozhlasová hra. Dle mého názoru nikoliv. Závěrečný spontánní potlesk ve stoje patřil odvaze lidí, kteří dokázali odhalit vše, aniž by ztratili tvář.

Dle optimistických prognóz, uzavírajících celé představení, bude na Zemi sex i v roce 2031. Máme se tedy na co těšit. Konec dobrý, všechno (bude) dobré.