Články / Rozhovory

Silent Stream of Godless Elegy: Lidovky jsou jako staré pohádky

Silent Stream of Godless Elegy: Lidovky jsou jako staré pohádky

Jiří Vladimír Matýsek | Články / Rozhovory | 16.07.2018

Po sedmi letech vydávají moravští folk-metalisté Silent Stream of Godless Elegy novou desku. Zadoomaná, jak sami říkají, kapela patří k těm spolkům, které si bez ohledu na trendy prošlapávají svou vlastní cestu skrze metalové světy. Tu lemuje šestice desek, postupné opuštění angličtiny na úkor češtiny, ale i cena Anděl 2004 nebo ocenění Břitva. Obojí jim přineslo album Relic Dances, které je spojilo s producentem Tomášem Kočkem. Následující Návaz byl krokem za hranice, na sesli supervizora se usadil Roland Grapow, kytarista německých Helloween. Novinka nese název Smutnice a okolnosti jejího vzniku jsou jedním z hlavních témat rozhovoru, do něhož svou troškou přispěl každý z členů skupiny. Co dělali muzikanti během posledních sedmi let? A další.

Jaká byla vaše cesta k moravskému folklóru a jeho integraci do metalu?
Mischka: Jednoduchá, protože jsem ze Strážnice. Navíc jsem vyrůstal v hudební rodině: Táta má cimbálovou muziku, máma zpívala v ženském folklórním sboru, takže jsme se sestrou měli skvělý lidový hudební základ. Jednou nás však “štrngl” metal a oba jsme se dali tímto směrem. Postupem času se ukázalo, že nejen náš folklór čím dál více souzní s mojí duší…

Hanka: Nejvíc nám asi dalo setkání s Tomášem Kočkem. Mně se vždycky u SSOGE určitý folkový feeling líbil, už na desce Behind the Shadows. A u desky Relic Dances jsme se pod taktovkou Tomáše Kočka pokusili o hlubší propojení našich moravských kořenů s metalem. Já si totiž myslím, že doom metal a moravská lidová písnička k sobě mají blízko. A obojí tak nějak souzní s mým melancholickým srdcem.

Radek: Pocházím z valašského pomezí, ale ještě v osmnácti bych se cimbálovce vysmál. Nicméně už od dětství byla přitažlivost k lidové hudbě někde zasutá a čekala na správný čas. No a když jsem v devadesátém čtvrtém poprvé uslyšel Amorphis a jejich Tales from the Thousand Lakes, věděl jsem, že to bude láska na celý život. I Tomáš Kočko uznal, že mezi naší “zadoomanou” muzikou a smutkem moravských lidových balad existuje jistá souvislost. A o tom, že nám byl i mentorem, netřeba diskutovat.

KEIN STREEES…

Novou desku producentsky zaštítil Yossi Sassi. Co do celého natáčecího procesu vnesl?
Radek: Yossiho a jeho - dnes už bývalou - kapelu Orphaned Land jsem sledoval od první desky. Moc se mi jeho způsob práce líbí. Když jsme po Návazu uvažovali, kam se posunout dál, napadlo mě jej oslovit. Náhoda mi ho přivála do cesty na Brutal Assaultu, tuším v roce 2013. V backstagi jsme pokecali, věnoval jsem mu CD Návaz a poprosil o možnou spolupráci. Kupodivu se sám zanedlouho ozval s tím, že se mu naše muzika líbí a rád nám pomůže jako producent. Když jsme si řekli, že materiál na Smutnici je z naší strany hotov, poslal jsem mu vše na předprodukci. Hlavně aranžoval a šperkoval, takové ty "třešničky na dortu". Pár dnů před nahráváním přiletěl, dali jsme pár kapelních zkoušek a najednou jsme byli ve studiu. Yossi byl perfektně připraven, všechny skladby měl rozepsané, znal vícehlasy, dokonce si hned od začátku notoval česky. Spolupráce přímo ve studiu byla příjemná, byl takový, jaký by měl producent být - výborný muzikant i psycholog. Umí namotivovat a je nakažlivý optimista. Snad jen Hanka trošku váhala, když mi každé ráno připravoval snídani a oslovoval mě “Radečku”.

Mischka: Můj hudební vkus byl doposud jinde a o Yossim jsem nikdy neslyšel. O to lépe se mi s ním pracovalo při předprodukci a ve studiu, protože jsem v sobě neměl pocit „hlídá mě velikán”, spíš jsem měl větší respekt z komunikace v angličtině. Takže jsem se po každém dotočení songu zeptal Yossiho lámanou angličtinou přes mikrofony, jestli je to v pohodě, a odpověď z režie většinou zněla: “OK, Mischka!” Tím pádem bicí byly natočeny za pár hodin, takže byli spokojeni snad všichni kromě Rolanda (Grapowa, pozn. red.).

Siki: I když bych měl být zběhlý a v podstatě nemít žádnou trému, tak jsem malinkou měl. Ale Yossi je strašně milý a příjemný člověk, který všechny obavy odbourá obrovskou lidskostí, takže to ze mě hned spadlo. A ano, jediný nespokojený byl Roland, protože jsem podle jeho slov natáčel všechno moc rychle a nedal mu vydělat. Měl jsem to hotové za dvě hodinky.

Standa: Yossi přinesl pohodu, absolutní pohodu a nekonfliktní přístup, pro mě osobně i motivaci do dalšího hraní. Kdykoliv vzal kytaru do ruky, hned jsem pochopil, proč je tam, kde je. Navíc to bylo velmi milé setkání s člověkem, kterého obdivuji už léta, minimálně od alba Mabool Orphaned Land.

Hanka: Yossi je člověk s velkým srdcem a dokáže motivovat, podpořit a v klidu a pohodě z člověka vydolovat maximum. Těším se, až se s ním zase někdy uvidíme, protože mi vlil krev do žil.

Podruhé jste jako kapela spolupracovali s Rolandem Grapowem.
Radek: Roland je studiová jistota. Asi se nabízí otázka, jestli nemáme strach ze stejného zvuku, jako mívají ostatní kapely, které u něj točí, ale každý po poslechu Smutnice musí uznat, že odvedl skvělou práci. Roland se neustále snaží vyvíjet, komunikuje se špičkami z oboru, hodně je v kontaktu například s Andym Sneapem, kterému taky v jisté rovině vděčíme za skvělý kytarový zvuk. Když jsme do Grapow Studios nastupovali poprvé, tj. v roce 2010, samozřejmě jsem byl nervózní. Sedí proti tobě bývalý kytarista Helloween, na stěnách samé zlaté a platinové desky... Ale Roland je pohodář se smyslem pro humor a myslím, že jsme si sedli i lidsky. Navíc jsem brzy zjistil, že nahrávání s ním je daleko uvolněnější než v tuzemských studiích. Kein strééééss...

Mischka: Já jsem s Rolandem spolupracoval poprvé a poprvé natáčel ve studiu takového formátu. Jelikož jsem byl ze studií u nás zvyklý na různorodý přístup, tak jsem se jako vždy připravil dle svého nejlepšího vědomí a svědomí - byl jsem překvapen, jaký je v takovém studiu “volný” přístup.

Siki: Roland je pohodový člověk a na to, že je Němec, tak má i smysl pro humor.

Standa: S Helloween jsem profrčel podstatnou část povinné docházky na základce, takže pro mě nezapomenutelné setkání s člověkem, který působil v kapele, která mě svým způsobem dohnala k tomu, že se teď muzice věnuju. Ve studiu klidný, s mnoha zkušenostmi, které se vyplatí vnímat a poslouchat.

Hanka: Profík. A člověk naslouchá a učí se.

CO JE VLASTNĚ FOLKLÓR ZAČ

Myslíte si, že by folk metal mohl mít nějaký vliv na uchování lidových tradic?
Mischka: Je to cesta, jak určitému okruhu mladé generace přednést, že to nemusí být jen „bum čvách bum bum čvách”. Kdo chce, tak si v téhle hudbě najde to své, a v tvorbě SSOGE je lidový nádech tak nepřeslechnutelný a chytlavý, že věřím, že se další generace minimálně pozastaví nad tím, z čeho naše melodie vznikly. Alespoň doufám.

Siki: V dnešní době je všechno staré pro mladé nuda a sleduju to hlavně na tradicích, které v podstatě už nikdo z mladých nectí a neuchovává. Proto si myslím, že pokud jim to podáme moderní formou, tak je to chytne. Já v to věřím.

Hanka: Někteří mí generační vrstevníci jsou znechuceni z lidových tradic, protože je mají spojené s dechovkou. Z dětství si pamatuju lidovky z hodin hudební výchovy nebo jako dechovku. Jsem dítě z města a tam cimbálky ve sklípcích nehrávaly. Takže ukázat lidem, že vlastně i tak tvrdá hudba, jakou metal je, má k lidovým tradicím velmi blízko, mě moc baví. Nemluvě o tom, že spousta lidí, co nás poslouchá, vůbec netuší, že hrajeme metal, protože o metalu mají jinou představu.

Radek: Nerad bych, aby to znělo nějak pateticky, ale obnovu, udržování a rozvíjení lidových tradic máme přímo ve stanovách našeho spolku Osamělí, který nás právně zastřešuje. A i když folk metal postihla stejná nemoc jako všechny předešlé styly - tedy že začaly jako houby po dešti vznikat kapely bez špetky invence, jsem si jistý, že se spousta fanoušků pod vlivem jakékoliv hudby šmrncuté folklórem začala zajímat o historii či kulturu. Už hodněkrát nás nějaký fanoušek překvapil "zákeřnou" otázkou třeba ohledně textů, a to má Hanka hodně nastudováno. Ale na nějaké “věrozvěsty” si rozhodně nehrajeme, to zase ne, od “ortodoxních cimbálovkářů” bychom určitě dostali za uši. Prostě si "vyzobáváme", co se nám líbí. Na cimbálovkách necháme konzervativní přístup, my máme rádi spíše ten osobitý. Z našich luhů a hájů se mi v tomto směru moc líbí tvorba našeho kamaráda Tomáše Kočka nebo z poslední doby třeba Ponk či projekt Beránci a vlci Mariana Friedla.

V čem je podle vás největší síla lidové písně?
Mischka: V tom, že byly skládány od srdce a byly jimi vyjadřovány všechny životní příběhy, veselé i smutné. Dnes se to napíše na Facebook a je to.

Siki: Tehdá nebyl Facebook, Instagram a další nesmysly, lidi se scházeli, zpívali si, povídali, a tak si všechno předávali… Naši mladí dnes čučí do počítače a lajkujou nesmyslná videa na YouTube a baví se jen přes sociální sítě.

Hanka: Lidové písničky jsou jako staré pohádky. Nesou skutečné hodnoty a pocity, ačkoli mohou být stovky let staré, mají hloubku a jsou aktuální, protože jsou opravdové.

Co kapelu nakonec přesvědčilo k odklonu od angličtiny k češtině, která je sice bližší zdrojům vaší hudby, ale možná přivírá dveře pro zahraniční publikum…
Hanka: To je relativní. Dovedeš si představit, že bychom např. Slavu nebo vůbec písničky z posledních dvou alb zpívali v angličtině? Asi by texty musely být o něčem jiném. Propojovat folklór a tradice s našimi metalovými kořeny a anglicky? Upřímně řečeno se mi to příčí. A otázkou zůstává, jestli zrovna čeština přivírá dveře pro zahraniční publikum. Season of Mist nám celosvětově vydali desku Návaz - pátou řadovou, ale první česky nazpívanou. A ani jednou se nezmínili o tom, že by měli problém s českým jazykem.

Radek: Tohle je v kapele otevřené téma. Dá se najít spousta pro a proti, ale pokud se snažíme o propojení metalu a lidové hudby, nevidím logiku v anglických textech, zvlášť když jsou naše texty takové, jaké jsou. Když jsme poslali texty ze Smutnice kamarádce, co má vystudováno a překladatelstvím se živí, sama uznala, že by se to jenom zprznilo a původní myšlenka by byla fuč. Na druhou stranu chápu, že je to v jistém smyslu hendikep, čeština je jazykem deseti miliónů lidí, možná s plusovými body ve slovanských zemích. Ale francouzská firma s tím problémy neměla a hudba je univerzální jazyk.

TEXTY V ČEŠTINĚ

Jak reagují na texty v češtině fanoušci v zahraničí?
Hanka: Dobře. Myslím si, že neví, o co jsou ochuzeni, takže vnímají hlavně hudbu, možná znají některá slova, a pokud je zajímají texty, mohou si jejich překlady přečíst na internetu nebo v bookletu.

Radek: Polští fanoušci výborně reagují na texty v polštině. Z reakcí Rolanda Grapowa ve studiu vím, že někomu to zní legračně, pro Germány šišláme, ale co naděláme. Kdo si chce najít cestu, najde si ji. A třeba jsme i někoho inspirovali k objevování češtiny. I když… Nedávno jsem se po koncertě bavil s týpkem z Los Angeles, který nás miluje, a ten říkal, že se snaží učit, ale že čeština je "fuckin’ difficult".

Jak vidíte budoucí směřování kapely?
Hanka: Smutnice je sice dokončená, ale teď makáme na všem kolem. Na jejím vydání, bookletu, propagaci, limitované dřevěné edici, koncertech, traileru, videoklipu, merchandise, veškeré organizaci kolem kapely na tři čtvrtě roku dopředu. Hodláme koncertovat nejen u nás, ale co nejvíce venku. A protože o letních prázdninách bude koncertů méně, ráda bych začala aranžovat materiál na novou desku, nápadů máme dost. Nechci jít do studia za dalších sedm let.

Radek: Směřování neplánujeme, to přichází samo. Našimi životními příběhy, kapelní chemií. Pro mě je právě tohle asi to největší dobrodružství. Že dopředu nevím a ono se to někam sune, i v samotném skládání muziky. Na začátku nahodíš nápad, každý přidá kus sebe a začne se to ubírat cestou, která by tě nenapadla. Z toho mám vždycky radost.

Jak snadno vznikala Smutnice? Přeci jen odstup sedmi let od předchozí Návaz není úplně malý…
Radek: To posloucháme neustále - co jste celou tu dobu dělali? Co asi? Žili své životy. Nejsme profi kapela, co musí každé dva roky vydat desku a za rok odehraje dvě stě koncertů. Nás živí naštěstí úplně něco jiného a hudbu děláme, protože chceme. Ale náš volný čas začíná povětšinou po desáté večerní, až děti usnou. Když přijde múza, klidně do noci tvoříme, nicméně v sedm ráno je budíček. Takhle jsem schopný pár dnů fungovat, než přejdu do zombie módu. Ale zpět k otázce - po Návazu jsme hodně koncertovali, i tak jsme ale nahodili kostru tří nebo čtyř songů. Pak ale přišly problémy se sestavou, pracovní zaneprázdnění, rekonstrukce domu, děti. Měl jsem chvilkama problém to rozdýchat. No a když jsme přestali tlačit na pilu, začalo to fungovat. Na začátku roku 2016 jsme zkompletovali všechny nápady a začali makat na osmi písničkách. Zhruba za rok jsme hotový materiál předali Yossimu a taky zkompletovali sestavu, a pak už to šlo rychle - na jaře 2017 předprodukce a v létě nahrávání u Rolanda Grapowa. A pak dlouhé námluvy s labely, které nikam nevedly, až jsme si řekli, proč si desku nevydat sami. A v ten okamžik jsme se srazili s Tomem z Redblack a víceméně vzkřísili naše bývalé vydavatelství. Nebylo toho za těch sedm let málo…

Na scéně se pohybujete přes dvacet let. Jakých úspěchů si vážíte nejvíc?
Siki: Že jsem to vůbec přežil. Někdy to bylo opravdu kruté, ale to k tomu patří. Fanoušci si to většinou představují jako jednu velkou pařbu a jízdu, ale je to hodně o tvém volném čase, neustálém přejíždění z koncertu na koncert, spaní v autě na cestách nebo nespaní vůbec. Pro mě byl a vlastně je nezapomenutelný první koncert, kdy jsme hráli v Banské Bystrici s The Gathering. Měl jsem spálené záda od stroboskopu, který jsem měl přímo za židlí, a zároveň to byl i můj velký úspěch.

Hanka: Nebylo to jednoduché, obzvláště po tom, co se mi narodil Vojta a pak Toník. Každá máma potvrdí, jaké je to zoufalství, nevyspat se několik let a do toho jsme ještě hráli koncerty. Odloučení od dětí a nedostatek spánku mě frustrovaly. Někdy mi bylo fyzicky tak zle, že jsem myslela, že to nedám. Jsem ráda, že i po dvaceti letech děláme hudbu s láskou. Vážím si každé chvíle s kapelou a každého kroku, kterým se posouváme dál. A co mě dojímá, je oddanost některých fanoušků. To se nedá popsat slovy, toho si vážím nejvíce.

Radek: Vydrželi jsme, i když to mnohokrát bylo sakra těžké. Vlastně mám pocit, že je to čím dál těžší. Máme rodiny, minimum volného času a stejně se do toho snažíme jít naplno. Dva Andělé vystavení na klavíru jsou sice fajn, ale desku ti nezaplatí, dodávku nekoupí. Nejvíc je, že máme své věrné fanoušky, dělat hudbu pro nikoho by mě nebavilo. A že máme pořád to vnitřní pnutí a chuť tvořit.

Info

Silent Stream of Godless Elegy
bandcamp kapely

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články