Články / Reporty

Skvělý výkon, jen těch emocí je tam méně… (Mišmaš 2014)

keša | Články / Reporty | 25.06.2014

Den první
Nemá cenu dojímat sebe a vás tím, jaký byl MišMaš zase nejlepší festival na světě u nás, zvlášť když nikam jinam nejezdím. Nebudu se znova dojímat, protože je teprve pondělí a oheň ještě hoří, a jak to tam znám, bude ještě dlouho doutnat. O tom, čím to všechno je, ať vám poví někdo jiný, je to na velký kus řeči. Já bych se nezastavil a k muzice možná ani nedostal. Není to totiž jen o ní a vlastně je to o ní někdy i dost málo, a i kdyby tam hrály sračky, bude to furt hodně slušné. Jenže oni tam sračky nehrajou.

S muzikou se začalo sice už ve čtvrtek, ale protože se to nepíše v programu, nevěděl jsem o tom ani já, natož ta stovka pobíhajících mezi plátěnou scénou a barem. Definitivně se prostor zaplnil až v pátek ve večerních hodinách. Svůj set v maštali rozjeli Twisted Rod z Prahy. Živelné rockabilly, za kytarou s mikrofonem jasný Elvis tělem i duší, přinasraný džízkový kontrabasák a bicmen. Solidní otvírák, polehku a s humorem. Maštal u mě zatím vede a protože není chuť se hnát jinam, čekám na Amíky Sweet Cobra aneb Tim Remis opět na místě činu. Už loni si tu dal šichtu. Letos s kapelou, co hraje dost hluboko, řezavou basu podporuje stejně nařvaná kytara, bubeník kompaktnímu zvuku a čitelným rifům jen přitakává. Dokonalý celek, hutné trio, hutný Remisův zpěv, řev a jeho neskrývané nadšení z prostoru.

U vinného sklepa mezitím juchá Lasička band, tradiční páteční cimbálovka, kolem dav prozpěvujících. Kruh kolem už pěkně houstne, je tma, všude to začíná tepat. Jdu proklepnout plátěnou scénu, kde už nějakou dobu hrají První hoře. Sci-fi kapela, kde nadsázka je hned na prvním místě. Bizarní přednes, jako když listujete v encyklopedii hudebních stylů a občas zapíchnete prst do nějaké stránky, ne na dlouho. Soudě podle oblečení jde o kapelu, co utekla z cirkusu, zapomněla sundat převleky. Což je škoda, emoce jsou už tak předimenzované, že celku spíš ubírají. Příště bych si je raději vychutnal v civilu, míň je někdy víc.

Auxes. Kapela, se kterou jedou Sweet Cobra turné. Nejen proto je hážu do jednoho pytlek, u dveří si do refrénů notuje Tim Remis. Na rozdíl od Sweet Cobra jsou Auxes punkovější a ve výrazu ostřejší. Set je monotónnější, a tak nevydržím dlouho, za plátěnou hrajou Vložte kočku. Kapela, co je tak v kurzu, že na trase dlouhé 800 km zvládnou o víkendu čtyři štace, klobouk dolů. Kočka vsadila s poslední deskou Seat víc na rytmiku a matematické stavebnice skladeb, ale já z ní cítím snahu vykombinovat dřívější postupy k dokonalosti. Staré věci fungují líp, z desky i koncertně. Skvělý výkon, jen těch emocí je tam méně.

Piv přibývá, sleep-rockerů po cestě k maštali taky. Jdeme za hvězdou páteční noci, ujistit se, že nerozumím country. Mám tendence najít si k němu cestu, když o něm pořád píšou ve Full Moonu. Bob Wayne, pár country keců, sopel mu uvízne ve vousech místo na podlaze, ale nikdo se nenechá vykolejit, dostavník šiltovkářů jede bez zaškobrtnutí. Jo, je to ryzí a jasné, bez přesahů jinam. Vadí? Nevadí! Pohupuju se do rytmu, tančím, což nikdy nedělám, natož abych hrozil rukou hore. I to jsem dělal.

Den druhý
Bar na bojkovickém statku Ústsko do rána neutichl. Jede se durch. Sobota mívá už od rána alkoholový odér, kterého se většina nezbaví ani při nedělním odjezdu domů. Kdo přece jen spal a půjde na muziku, tráví čas po okolí házením na poli nebo zevlem až do prvního koncertu. Nebo zůstane jako většina na baru, poslechne si punkového písničkáře s kytarou Dášu fon Flašu nebo hned po něm Craiga Suttona a jeho Flamenco Thief. Španělka, looper, vrstvení flamenga na flamengo a velká paráda!

Ve čtyři odpoledne otevírají maštal Planety. Mám rád indie ze začátku devadesátek, Planety ovšem letí mimo mě. Nemastný indie pop, zvuk kytary jako z desky Freiwaldau od Priessnitz, ale víc nic. Pak už jen prázdná basa a bicí, bez chemie, nástroje, co nemají s čím reagovat. Po svačině odchod na plátěnou scénu, kde se zvuková zkouška Tomáše Vtípila a Petra Fučíka prolne v noisové vystoupení. Zprvu ambientní plochy získávají na hlasitosti, zefektované housle trhají uši, Vtípil zařve pár undergroundových hlášek a pak to podpoří jazzově industriálníma bicíma Fučík. Chlápci, co si dělají, co chtějí, bez kompromisů. Noise bez kytary.

Na maštali zatím Unkilled Worker, ovšem stíhám až Les Rhinoceros, partu z Washingtonu, co vydává u Johna Zorna. Jedno z největších očekávání letošního ročníku má ale malou vadu. V instrumentální parádě, která obkružuje noise, math, freejazz a art rock a la Mars Volta bez zpěvu, postrádám ucelený kompoziční náboj. Jednotlivé souboje basy, bicích a kytary jsou sice zábavné, ale nic víc. Příště se na ně zkusím připravit. Bassta Fidli Crew, stejně jako Načeva s Lavashem, pak Lyssa. Jedna z mála kapel, které jsem to v Silver Rocket dřív nevěřil, ale nakonec se přede mnou otevřela a já jí to žeru dodnes. Zvuk, texty, všechno. Jeden z vrcholů sobotní noci.

A nakonec Wild Tides. Už od pohledu to na zvukovce vypadá a rámusí slibně, jeden čurák lítá za druhým, kecy, mrdy. Dvě kytary bez basů, rychlý bubeník jak prdel na hrnec. Fóry mezi songama, přiožralé hlášky od kapely do lidí a naopak. Vypůjčená kšiltovka, rockenroll, zběsilá energie, pokuřovaní na podiu. Pak buď hrozně zakalit, nebo honem spát. Největší tečka festivalu. Jen to publikum bylo o poznání míň punk než hovada na pódiu.

Info

MišMaš 2014
Auxes (usa), Sweet Cobra (usa), Aran Epochal, První hoře, Planety, Wild Tides, Vložte kočku, Justin Lavash & Načeva, Unkilled Worker, Lyssa, Napszyklat etc.
20.-21. června 2014
statek Ústsko, Bojkovice

foto © Vlastik Vojáček

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články