PLAYER FM

Články / Sloupky/Blogy

Sloupky/Blogy

Sluníčka & koťátka na Hradbách (samoty)

Sluníčka & koťátka na Hradbách (samoty)

|

Jak poznat, že něco bude mít atmosféru? Člověk vleze do náhodné místnosti a vyletí na něj houf netopýrů. Říkám si, že se potvrdila moje teorie kruhu. Občas jsou věci dohnány až tak do extrému, že překročí hranici podruhé a stane se z nich pravý opak. Samotářský festival hluku a výplachů dosáhl přesunutím do rozpadávající se budovy v hladové dolině na středním Slovensku s více než 30% nezaměstnaností, šílenou infrastrukturou a velkým množstvím objektů ve stavu hodném urban exploration nejvyššího stupně svého konceptu. Vlastně ho přešvihl, a tím se dostal do nejsluníčkovější fáze. Ono ti noiseři a weirdos jsou vlastně hrozní pohodáři, anything goes. Opadávající omítka, prach, zelená tráva, družní romští obyvatelé Jelšavy (kterých je odhadem více než polovina) a neuvěřitelně motivovaní a angažovaní lidi všude kolem. Release the bats, Jelšava.

Přicházíme ve čtvrtek, chystání je pozvolné. Po postavení stanu na ne příliš praktickém místě se vydáváme na průzkum kaštieľa, Jelšavy, všeho, angažovaně hledáme, do čeho píchnout. Jak náš quest postupuje, dozvídáme se, že potraviny jsou tady otevřeny i v neděli a dokonce do osmi (!!!), hospody jsou jenom dvě a v jedné z nich je na baru busta Lenina, se kterou si trapně dáváme selfie. Že v Jelšavě je pizzerie, která v průběhu následujících dvou dní udělá tržbu roku, že tam mají za 6.80 pizzu „Jelšavská“ a dělají i donášku. Že kastelánka Vierka, nejmotivovanější člověk široko daleko a asi vůbec všude, v rámci rekonstrukce objektu chtěla při příležitosti festivalu obnovit „exkluzivní latrinu“, nakonec se to však nestihlo, proto je místo latriny jenom informační tabule. Kaštieľ je po západu slunce ještě krásnější než přes den a začínají makat VJové a všichni pracanti angažovaní v instalaci projektorů a stroboskopů. Já dostávám své první pracovní zadání, za zvuků ambientu překládám v jídelně informační leták o objektu do angličtiny. Oloupaná omítka na zdech má pod umělým světlem krásnou strukturu.

Ze čtvrtku na pátek spíme dlouho a sladce, dokud nás přesně v 8.30 neprobudí sauna. Naši sousedé dostávají instruktáž, ať se přesunou dál od zdi, kdyby náhodou pršelo, aby jim na stan nepadaly kusy zdiva. U snídaně nám společnost dělá hudba z obecního rozhlasu a my se bavíme vymýšlením fiktivních hlášení a varování před lidmi v černém oblečení, co zaplavili město. Chystání už je v plném proudu, byť trochu chaotické, a já se konečně dozvídám, že makám jako stage manager na první stagi dneska až do rána a zítra mám volno. Výborně. Že první kapela už má zvukovku. Ještě lepší. Entrópia Architektúra ve skutečnosti nebyli první kapelou a trošku je asi znejistila moje košile s kytičkama, každopádně zvukovku měli, a když si všimli tetování Einstürzende Neubauten, byli jsme na jedné lodi. Začíná maraton, který prokládám nadáváním na to, že je stage v prvním patře.

Krásným specifikem lokality je... lokalita a fakt, že pro lidi neošlehané zkušenostmi ze života na východě Slovenska a nepřipravené na místní infrastrukturu je evidentně problém se sem dopravit. Úskalí dopravy pociťuje už první kapela 1677, které se kvůli problémům s autem nemohl včas dostavit jeden člen. Záskok maďarským kolegům vysvětluje situaci, “I’m just gonna play some noise shit”, já zatím debatuju s X:Navi-Et o časovém harmonogramu. Debata brzy evolvuje: „To už začali, anebo je to ještě zvukovka?” - “Podle mě už jo, co myslíš?” Kaplnka se plní alikvotními strukturami a X:Navi-Et konstatuje, že je “too sunny for this shit”. Ale to nevadí, já se už pomalu dostávám do zenu, takhle pozvolna je to fajn.

Entrópia Architektúra prý vždy v průběhu koncertu alespoň jednou umřou a toho samého se snaží docílit u návštěvníků. V rámci multitaskingu užívám přibližně patnáct minut koncertu vzadu v průvanu a umírám, moje bubínky taky. Pak zas odbíhám a na chvilku hlídám vstup do areálu. Později večer si u mě zpěvák ověřuje, jestli jsem skutečně umřela, protože on umřel třikrát. Prý mu lidi tvrdili, že to byl nejlepší koncert v historii hradeb.

Za patnáct minut má hrát Samčo, brat dážďoviek, přichází za deset. Zatímco se chystá, řeší s kámoškou dárek k jejím narozeninám, písničku s vysamplovaným Horehronským rozparovačem z pořadu Najväčšie kriminálne prípady Slovenska. Dává si site specific vražednou performance, kde kromě rozparovače zazní dark ambient verze Moj malý pes Bobi. Jelikož mu nefunguje snímač na kytaru, pracuje hlavně s hlasem a level spirituality v místnosti zvedá na novou úroveň.

Já zas utíkám, ale předčasně, Myasorubka zvučí už hodinu. Jejich meditativní set mě kupodivu nabuzuje a taky má za následek posun programu o jednu kapelu. X:Navi-Et nevypadá, že by ho to moc štvalo, a kapli si užívá stejně jako publikum. Hypnotický ambient svádí pár jedinců k tanci a já se přepínám do nočního režimu, který momentálně znamená “kde jsou kurva klíče od backstage”. Nejbližší dvě hoďky dělám vrátného, zatímco Blues for the Redsun se podaří vyhodit pojistky. Bubeník ve volné chvilce vyjadřuje zoufalství nad výběrem cesty do Jelšavy a po tom, co mi ukazuje, kudy jeli, se mu nedivím ani trošku, protože z Popradu přes Dobšinou by sem skutečně nikdo příčetný nejel. Poslední kapela večera Bios (protože The Blackwood Incident se kvůli pokročilé hodině rozhodli přesunout na sobotu) není ani ztracena, ani nevybalena a po krásně relaxačním setu můj večer končí kolem třetí hodiny ranní.

Po probuzení chápeme pravý význam a podobu smrti ze Samčova včerejšího koncertu. Na náměstí už čeká Karosa jako z Kusturicova filmu, co nás veze za dobrodružstvím a technickými památkami Gemeru. V rádiu hraje Elán a Marika Gombitová, po cestě k tunelu potkáváme stádo krav a ztrácíme jednoho člena exkurze. Atmosféru zastaveného času dotváří pasák koz, který jako by vylezl z knížek slovenského realismu. Cestou zpět do Jelšavy míjíme šílený kolos magnezitky.

Můj festival je práce a zevlení a v sobotu nakonec nevidím žádný oficiální koncert. Ale proč by to mělo vadit. Jelšavská pizzerie a pokec s místníma. Po návratu dochází k upgradeu festivalu vytvořením nové stage u vstupu, která se skládá z dunícího soundsystemu s psylitaniemi (psytrance mixovaný s kázáními) a Samča. Stage se velmi rychle plní a lidi jednohlasně zpívající “Satan, to je tvoj kamarát” působí v kontextu místa a situace vlastně úplně normálně. Stage postupně přesouváme do stanového městečka a Obete Sekty prosí, ať nezapínáme soundsystem, že jim to bude přehlušovat nahrávání. Nezapínáme ani nepřehlušujeme, fungujeme v symbióze a kolemjdoucím zpíváme o mravencích a jiných spirituálních věcech. Dobrodružství pokračují a největší nastává v neděli ráno, kdy se mě nezávisle na sobě ptá šest lidí na klíče od backstage, kde máme všichni zamčené věci. Půlka organizačního týmu spí a ta druhá nemá na člověka s klíčema číslo. Za zvuku dopoledních psylitanií se balíme do aut, v neděli jsou tu fakt špatné spoje. Jinak je tu krásně.

Info

Hradby Samoty VII.
21. – 22. 7. 2017, Jelšava

foto © Martin Varga

Relevantní články

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Sloupky/Blogy

Karma vrací! (Setkání v sadu)

Karma vrací! (Setkání v sadu)

Václav |
Čeho jsem si vždycky cenil, je svoboda, a to takřka absolutní. Nevím o akci, kde by taková byla.... Setkání na místu zaniklé vesnice na česko-polském pomezí.
Písně/z/měsíce #25

Písně/z/měsíce #25

Jiří Akka Emaq |
Vítejte ve světě, který definoval hnus jako novou estetiku a z jehož sladkých plodů stále tyje století nové. Písně z měsíce, jak je znáte i neznáte.

xp recenze

Sparks - Hippopotamus 90% Sparks - Hippopotamus
Warpaint - Heads Up 60% Warpaint - Heads Up
Repelent SS - Repelent SS % Repelent SS - Repelent SS
Horkýže Slíže - Pustite Karola 70% Horkýže Slíže - Pustite Karola
Mogwai - Every Country's Sun 90% Mogwai - Every Country's Sun
Motörhead - Under Cöver 90% Motörhead - Under Cöver
Mono - Requiem for Hell 80% Mono - Requiem for Hell
M.I.A. - AIM 60% M.I.A. - AIM

Akce

Rone (do 20/10)
fotoexpo (do 21/10)
blues alive (do 18/11)
bluefest (do 13/11)
sacrum profanum (do 30/9)