Články / Recenze

Social Network: Reznorovy oscarové hřebíky bez testosteronu

Social Network: Reznorovy oscarové hřebíky bez testosteronu

Davo Krstič | Články / Recenze | 07.09.2012

Reznorův soundtrack k The Social Network považuji za jedno z největších překvapení loňského roku. V pomyslném souboji „elektroniků“, kteří se spustili s filmovou hudbou, byl pro mě jasným vítězem nad Daft Punk a jejich TRONem. Ale že by mohl dostat Oscara? Přišla mi trochu absurdní vize nabušeného Reznora v obleku a kravatě, kterak se zubí před novináři a fotografy a v rukou hrdě svírá zlatého plešouna. V oscarovém klání jsem favorizoval spíše ambiciózní Zimmerův doprovod k Počátku, nemluvě o tom, že ve hře byla i hojně vychvalovaná Powellova hudba k animáku Jak vycvičit draka nebo Desplatův příspěvek pro favorita letošního udělování Královu řeč. A pak to přišlo, Trent Reznor a Atticus Ross převzali cenu a slavnější z dvojice vyjádřil to, co si všichni ortodoxní soundtrack collectors mysleli – tedy pokud už v daném okamžiku nevyhledávali první pomoc: Wow, opravdu se to děje? A renomovaný server Filmtracks dal The Social Network hodnocení Frisbee, což je ještě o jednu hvězdičku méně než jedna hvězdička, a doporučil ho pouze potenciálním sebevrahům.

Záleží na úhlu pohledu. Jásat budou ti, kteří si už patnáct let zpátky, u úvodních titulků filmu Sedm podkreslených remixem Closer, říkali, že Fincherovy temné obrázky a hudba Nine Inch Nails tvoří dokonalý pár. The Social Network nabízí především ideální alternativu k neprokousatelnému Reznorovu skorosoundtracku The Ghosts I-IV. Zaručeně ho musí mít rádi ti, kdo si oblíbili kontemplativní polohu NIN a na posledních albech se vraceli k trackům All the Love in the World (With Teeth), The Good Soldier (Year Zero) nebo Lights in the Sky (The Slip). Naopak ten, kdo má Reznora zafixovaného jako producenta soundtracků Natural Born Killers a Lost Highway, může zvesela odhodit předsudky. Tentokrát žádný testosteron a sonický teror, žádný Pochod prasat ani Starfuckers. Nevěřící ať si jako první poslechnou track Painted Sun in Abstract. Čistá krása, to slunce není v názvu náhodou. V pomyslné soutěži Nejstravitelnější soundtrack k filmu Davida Finchera zaujímá Reznorova kompozice pěkné druhé místo, hned za Desplatovou hudbou k Benjaminu Buttonovi. Což neznamená, že zmínka o sebevrazích byla jen laciným fórkem; The Social Network opravdu není tím nejvhodnějším doplňkem k nedělní kávě a sušenkám. Na to je hudba pořád dost nervní a znepokojivá, třebaže hlavní roli zabírá něco tak neškodného, jako je klavír.

Fincher dal oběma skladatelům nebývalou volnost. Není třeba skládat témata pro hlavní postavy, podřizovat se střihu a doslovně ilustrovat dění na plátně. Žádný temp track se slovy „zkomponujte přesně něco takového, ale ať to není moc podobné“. Místo toho projekce hrubého sestřihu a zakázka na čistě elektronický soundtrack dle vlastní chuti. Reznor a Ross se přesunuli do své laboratoře a začali měnit neorganizovaný hluk v náznaky melodií. Práci si rozdělili následovně: Reznor improvizoval na kytaru a klávesy, případně experimentoval se zvukovými smyčkami a Ross coby Viktor Čistič skládal jednotlivé vrstvy dohromady a měnil neopracované minerály ve vybroušené diamanty. Na začátku vždy stojí jednoduchá (nezaměňovat za primitivní), z improvizací vzešlá melodie, ke které se postupně přidá tu kytara, tu elektronické hučení. Na konci je to pořád ta stejná minimalistická hudební smyčka, jen si už přibalila svetr a kožich (Pieces From the Whole, On We March).

Reznor i Ross si byli dobře vědomi toho, že v konverzačním dramatu bude hudba často pouhou výplní bez ambice strhnout na sebe pozornost. Scény, ve kterých jde hudba do popředí, jsou vždy klíčové a Fincher tak poskytuje divákům nápovědu: tohle sledujte pozorně, pro zbytek filmu je to podstatné a ještě se k tomu vrátím. Scéna, v níž Mark Zuckerberg vytváří FaceMash (skladba In Motion zní na začátku jako něco od Depeche Mode v předkytarovém období a na konci jako best of Orbital). Scéna, v níž se poprvé zrodí myšlenka Facebooku (jestliže Fincher chtěl elektronický podkres ve stylu Vangelisova Blade Runnera, skladbou Intriguing Possibilities mu Reznor určitě udělal radost). Nebo moment prvního setkání hlavních hrdinů s tvůrcem Napsteru Seanem Parkerem (track Magnetic má jednoznačně taneční parametry a navíc voní Orientem).

Samostatnou kapitolou je skladba Hand Covers Bruise, kterou lze označit za ústřední téma. Zazní ve filmu celkem třikrát, pokaždé s odlišně nahraným klavírem. Zatímco v úvodu vycházejí z pianina křišťálově čisté tóny, při závěrečné konfrontaci Zuckerberga se Saverinem zní klavír z vedlejší místnosti přes zavřené dveře. Zkorumpovaná nevinnost, výhra virtuálního kamarádství nad tím skutečným. A vzdálená vzpomínka na to, jak se to celé, sakra, seběhlo.

Coby sběratel filmové hudby, který vyrostl na Williamsovi a Hornerovi, říkám ANO a těším se, jak si Reznor a Ross poradí s doprovodem remakeu Muži, kteří nenávidí ženy. Dočkají se Mikael Blomkvist a Lisbeth Salanderová vlastních, osobitých témat? Opustí skladatelé laboratoř a troufnou si oslovit živý orchestr? Complication with Optimistic Outcome!

Info

Vyšlo ve Full Moonu #12> / 2011.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Hudba ze zapomenutých míst minulosti (Garlands)

Filip Peloušek 25.03.2024

Jejich pojetí rocku s prvky gothic punku nedává moc prostoru pro jednoduchou zaměnitelnost.

Esence The Beatles (Milan Bátor)

Jiří V. Matýsek 10.03.2024

Hudba tu plyne s fantastickou lehkostí, při pozornějším poslechu ale jasně vyplývá komplexnost, s níž se musel opavský kytarista vyrovnat.

Dobro došli u bad trip (Nemeček)

Dan Sywala 19.02.2024

Ke slunné Makarské se blíží nevyzpytatelná tma. To je výjev, který bych přál cestovatelům, kteří se spokojí s prvoplánovým strávením letní dovolené.

Aye, captain! (The Longest Johns)

Jiří V. Matýsek 16.02.2024

Leaving of Liverpool nebo na Dylanovu Maggie’s Farm odkazující skladba Maggie’s Ship jsou příjemným oťukáváním nových teritorií.

Zápas agresívnej klubovej estetiky s distingvovanosťou orchestrálneho zvuku (julek ploski)

Dušan Šuster 12.02.2024

Left field je defenzívna bejzbalová pozícia a hráč, ktorý ju zastáva, býva vraj najosamelejším na ihrisku.

Jednoduchá každodennost světa (Moře dní)

Veronika Tichá 25.01.2024

Deska je mixem nostalgických stesků i veselí v podobě melancholických balad, bedroom popových lovesongů nebo rychlejších kytarovek.

Prostor plný apatie a úzkosti (Metro Riders)

Jaroslav Myšák 23.01.2024

Už předchozí deska projektu Metro Riders, za kterým stojí švédský hudebník Henrik Stelzer, pracovala se zvukovým prostředím, který si asociujeme s filmy osmdesátých let.

Dojmy ze světa plného absurdit (Flat Worms)

Eva Karpilovská 19.01.2024

Flat Worms na albu Witness Marks v krátkých a úderných písních skvěle pracují s doplňujícími se nástroji a efekty.

Babie leto viac než pavučiny (Dušan Vlk)

Veronika Vagačová 16.01.2024

V porovnaní s predchádzajúcimi albumami vidno posun, Babie leto v podzemí je mierne serióznejšie, vyspelejšie.

Život v strachu (Chimamanda Ngozi Adichie)

Mária Karľaková 28.12.2023

Adichie poznáme ako bojovníčku za práva žien skrz knihy Feminizmus je pro každého a Milá Ijeawele aneb Feministický manifest v patnácti doporučeních.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace