Spectre a National Geographic

Lovely?! Když se Christoph Waltz v Tarantinově válečném opusu Hanebný pancharti poprvé chopil své monstrózní dýmky, bylo nabíledni, že si tenhle charismatický slizoun musí stůj co stůj střihnout záporáka v některé z bondovek. Dočkal se letos pod vedením Sama Mendese, pro kterého to byl už druhý (a možná ne poslední) příspěvek do historicky nejdelší filmové série všech dob. Oscarový režisér se tak zařadil po bok Guye Hamiltona, Johna Glena a Terence Younga, kteří s trojčíslím 007 srostli na několik pokračování a výrazně se podepsali pod budováním tradic bondovského univerza.

Podobný případ je Martin Campbell, jemuž se povedlo vzkřísit uvadající slávu popkulturního fenoménu v roce 1995 za přispění Pierce Brosnana (Zlaté oko). Agenta s povolením zabíjet následně pokropil živou vodou znova roku 2006 v Casinu Royale, kde se jako „Bond, James Bond“ poprvé představil Daniel Craig. Ten se přes počáteční nevoli publika postupně prostřílel, propil a prosouložil ke statusu jednoho z nejoblíbenějších představitelů ikonického šviháka. Lví podíl na tom měl kasovní úspěch Mendesovy oldschoolovky Skyfall, na kterou Spectre bezprostředně navazuje. Jenže tentokrát dávají tvůrci honosného spektáklu na odiv především vypravěčskou nejistotu, a to na ploše stopadesáti minut. Z části jde o standardní přehlídku luxusních vozů a exotických lokací, nechybí ani světácké pomrkávání na fanoušky předešlých „epizod“. Většina scén, včetně obligátní (a povedené) předtitulkové sekvence se nese ve stylu „všechno jako tenkrát“. Mezi řádky však sledujeme elegantního dinosaura, o něhož moderní přetechnizovaná doba plná počítačů a vševidoucích kamer ztratila zájem.

Drcen soukolím smrtonosných okolností je agent Jejího veličenstva nucen obhájit vlastní právo na existenci. Současně potřebuje ochránit svou vyvolenou, v mezičase skoncovat s hříchy minulosti a jako obvykle zachránit svět. Snímek se snaží působit navýsost realisticky, zároveň bazíruje na krkolomné nadsázce, přičemž propojit obě subžánrové roviny se Mendesovi daří spíš sporadicky. Zatímco Skyfall coby starosvětsky výbušná psychoanalýza šlapal jak švýcarské hodinky, Spectre příběhově drhne. Najít v chování většiny postav alespoň náznak logiky dá pořádně zabrat, vymóděné figurky často jen cestují z místa na místo a zaníceně odříkávají repliky v očekávání příchodu nohsledů hlavního zlouna. Některé scény sice obstojí samy o sobě, vzhledem k totálně odfláknutému kontextu ale působí dějová linka roztříštěně, souvislosti trestuhodně absentují, stejně jako příslovečný tah na branku.

Akce? Na jednu stranu je sympatické, že rozmáchlé skotačení vybočilo z roztěkaných bournovských standardů, na tu druhou nelze nevidět, že honičkám chybí nápad a řada rádoby vyhrocených okamžiků působí zdlouhavě. Spolehlivou devízou zůstal dobře trefený casting (Whishaw, Fiennes) a Mendesova divadelní průprava, která z povrchních dialogů dokázala občas vykouzlit břitkou konverzačku prodchnutou suchým anglickým humorem. Celek mu však protéká mezi prsty, filmu chybí spád, narace hapruje, jako by v postprodukci někdo odmítl stříhat… Dlouhatánské záběry Van Hoytemovy kamery jsou fantastické, stejnou službu vám nicméně odvede libovolný cestopis z National Geographic. Sečteno a podtrženo, Craig obstál i napočtvrté, Mendes napodruhé nikoliv, byť se scénářem, jehož autoři podlehli falešnému dojmu vlastní neomylnosti, se toho popravdě moc dělat nedalo. Úvodní song Sama Smithe, dost možná nejhorší v historii, výslednou křeč jen podtrhává.