Články / Sloupky/Blogy

Stačí vážně jen sledovat nejnovější kódy? (Tallinn Music Week 2018)

Stačí vážně jen sledovat nejnovější kódy? (Tallinn Music Week 2018)

Michal Pařízek, redakce | Články / Sloupky/Blogy | 08.06.2018

„Západ je mrtvý,“ hřímal loni v estonské metropoli Ivan Novak, člen pověstné slovinské ekipy Laibach, a upozorňoval všechny na to, že pokud chtějí vidět něco skutečně čerstvého a zajímavého, tak musí jezdit právě sem, tedy na Tallinn Music Week. Rázná slova člena kapely, která dokázala, jako jeden z mála zástupců hudební scény z někdejší Východní Evropy, v rámci světového kontextu skutečně uspět, si organizátoři jubilejního ročníku tallinnské přehlídky nových nadějí, trendů a směrů vetkli do erbu a rozhodli se jimi řídit. Hudební týden v Tallinnu podesáté, tentokrát se hudba řešila daleko méně než dříve, o to víc ovšem přišlo velkých gest, hesel a očekávání. Oprávněně?

MICHAL: Rozhovor s místní kapelou Holy Motors proběhl díky časovému presu sotva hodinu po příletu do zmrzlého Tallinnu a byl více než překvapivý. Při třetí návštěvě má člověk pocit, že už je tu jako doma, těší se na oblíbená místa, kluby i atmosféru, která možná trochu zkresluje. Hrozně mě to tady baví, mám pocit, že všichni Estonci jsou velmi srdeční, říkám trojici mladých hudebníků, kteří se na mě vytřeštěně podívají a sborově odpoví: „To jako myslíš vážně?“ Iluze berou za své, Holy Motors vypráví, že drtivá většina míst, ve kterých festival probíhá, obyčejně nefungují a že mají ve skutečnosti poměrně velký problém s koncertováním v Estonsku, že většinu koncertů odehrají za hranicemi. „Letos jsme v Americe hráli díky SXSW pět koncertů, říká kytarista Lauri Raus a smutně doplňuje: „A budeme rádi, když to na stejné číslo dotáhneme letos doma, včetně koncertu, který odehrajeme zítra v rámci Tallinn Music Week.“ Nečekané entrée.

DUŠAN: Pověst Talinu nepřehání. Krásné, starobylé hanzovní město, v jehož uličkách je pocit jiného času přímo hmatatelný. Možná je to záležitost měřítka bližšího lidskému vnímání, všechno je tu na dosah, všude se dá dojít pěšky a hned po příletu na letišti se cítíte jako u kamarádky v obýváku. Z toho poněkud vyčnívá kostel Sv. Olafa, který byl v letech 1549-1625 nejvyšší stavbou světa, dokud jeho pýchu nesrazil blesk. Druhou a dnes možná i viditelnější tváří města je bývalá industriální architektura, tzv. „vápencový“ funkcionalismus 30. let, přirozeně a citlivě přestavěná pro současné potřeby města a jeho obyvatel. Kámen, ocel, sklo… jako by to tady stálo odjakživa.

MARTIN: Druhá návštěva tallinnského showcasu byla ve znamení dejà vu a potvrzených jistot. Očekávané mizerné počasí se dostavilo, déšť, sníh, vítr, lezavý mráz, ale i nečekaně vykukující sluníčko a prudké oteplení. Samozřejmostí je všudypřítomná hudba, stejně jako návštěva DM baaru, který nikdy nemění repertoár, a stejně tak nezklamali Rusové, kteří se každou sobotu pravidelně zjevují v centru města ve velkých a hlučných počtech, ačkoliv jejich výskyt je v ostatní dny spíše sporadický. Když už jsme u Ruska, tak od začátku – sterilita oficiálního zahájení v Ruském centru téměř šokovala, nepřekvapila ani atmosféra v ruských kulturních domech, ve kterých se festival mimo jiné konal. Ty vykazovaly bizarní znaky postkomunismu – lehká šikana návštěvníků se šatnou, obstarožní uvaděčka, které pamatuji z maloměstských biografů s baterkou a permanentním pocitem důležitosti, příšerné kafe a všudypřítomná úporná strojenost.

MICHAL: Začátek se úplně nepovedl, pravda. Ještě lehce překvapen skepsí místních borců vyrážím do města, na oficiálním zahájení zůstáváme asi sedmdesát pět sekund, další místa, kde má již dávno probíhat program, jsou buď zcela prázdná nebo rovnou zavřená. Jsem na stejném festivalu jako loni a předloni? Naštěstí nacházíme azyl na recepci kanadské exportní kanceláře, kam jsme původně ani nechtěli jít, ale tady jsou alespoň lidi a taky houslistka Kytami, kterou Martin s pověstnou brněnskou zkratkou okamžitě překřtí na alternativní Vanessu Mae, skutečnost je ale mnohem barvitější a hrůznější. Černý humor vítězí, záhy už první kapele neřekne nikdo jinak než Frndaband. Postupem času se ale nakonec přece jen rozehříváme a v deset večer přichází jeden z očekávaných vrcholů festivalu – živé provedení alba In the Beginning v podání estonské saxofonistky Marie Faust a dánské zpěvačky Kiry Skov, za doprovodu jazzové formace a famózního sboru. Kostel Sv. Michala, fascinující zvuk a zážitek na celý život. Ano, pro takové koncerty lze něco vytrpět.


MARTIN: Vloni jsem byl ochuzen o značnou část programu díky zrušenému přímému letu z Vídně, letos cesta proběhla i přes mezipřistání ve Varšavě naprosto hladce. Festival začíná už tam, většina osazenstva letadla letí na TMW a využívá volný čas k networkingu, který nakonec probíhá prakticky všude. Na koncertech, v obchodech s deskami, barech nebo nákupních centrech, a především pak v Nordic Hotel Forum, jednom z center festivalu. Speciální kapitolou je množství odpoledních koncertů na nejrůznějších místech města, které jsou na rozdíl od večerních vystoupení zdarma otevřené veřejnosti. Je jasné, že nelze srovnávat atmosféru klubového vystoupení pro rozjeté fanoušky a koncert v obchodním centru, ale byla by škoda nevyužít tak vtipnou příležitost k průzkumu zajímavých míst ve městě. Městská knihovna, tržnice, knihkupectví, obchod s hudebními nástroji, obchodňáky. Spousta náhodných posluchačů, děti, obskurně se kroutící opilci, delegáti, teenageři, pestrá směs návštěvníků. Všechna vystoupení trvají striktně třicet minut a přesun mezi některými místy vyžaduje značné úsilí.

DUŠAN: Festivalových center bylo víc, například rekultivované brownfields kolem Telliskivi, ve kterém najdete spoustu kaváren, barů, hospod a klubů a konala se zde také velká část koncertů. V prvé řadě šílený Pekko Kappi s kapelou K:H:H:L, tedy Kostmi mrtvých bláznivých koní, jehož loňská, s popem koketující deska Matilda mě hodně zklamala, ale živý koncert byl úplně o něčem jiném a tak jak má být - vše odpuštěno. Maïa Vidal sice vydala poslední album už před 3 lety, ale v divadle Soprus zahrála krásný set a určitě by se v Poličce neztratila. Podobně jako Helsinki Cotoneu Ensemble, osm muzikantů vyzařujících takovou energii, jako by se Fela Kuti potkal se Snarky Puppy. Zážitků bylo spousta, nejen v Telliskivi, zjevně jedním z největších byl společný koncert Kiry Skov a Marie Faust v kostele. A na řadu přišla taky překvapení, jako třeba když se hluboko po půlnoci ubíráte spát a z klubu, kolem kterého procházíte, se line něco, co vám nedá se nepodívat. Právě tak jsem objevil ruské Wet Red s jejich testosteronovým disco punkem.

MICHAL: Už jsme na to narazili několikrát, letošní ročník TMW sice fokus na Rusko nijak nevypsal, ale slavnostní zahájení v Ruském centru nebo hned několik nových stagí, umístěných v nepříliš příjemném, zato opulentně vyzdobeném (a pečlivě hlídaném) Russian Theatre of Estonia hovořilo jinak, stejně jako účast skutečně velkého množství ruských vystupujících. Právě v divadle ale proběhl jeden z nejzajímavějších koncertů letošního ročníku, subtilní vystoupení finské houslistky a skladatelky Meriheini Luoto. Základ jejího repertoáru tkví hluboko ve skandinávské folkové tradici, kterou výrazně narušuje vlivy avantgardní klasické hudby. Výsledkem je fascinující barevná mozaika, která sice nikterak násilně, ale o to více vyžaduje soustředění a ponor posluchače. Festivalový průvodce o její hudbě hovoří jako o „něčem opravdu starém a zároveň novém, odehrávajícím se ve stejném momentu“, s čímž se nedá než souhlasit.

MARTIN: Mráz, déšť a velké vzdálenosti se výrazně podepsaly na programu každého, v našem případě jsme se do Telliskivi téměř nepodívali. S výjimkou vystoupení italské Kalacsimy, kapely, kterou by chtěl mít každý na svatbě. Rozjetí svalnatí jižani s bubínky, dudami a píšťalami, kombinující italský folklor s cikánskou divokostí a balkánskou dechovkou. Podruhé nás ale do vzdálené části centra už nikdo nedostal, a to i přes sympatickou procházku a milou návštěvu místního bazaru s vinyly, který byl letos výrazně vybranější než vloni. Ale první press brněnských The Progress Organization – Barnodaj z roku 1977 za 37 EUR jsem tam nechal. Hrálo se i na ulici, místní buskeři sice nepředváděli nic zajímavého, zato přesně ve chvíli, kdy jsem se chystal na odpoledního šlofíka, na náměstí Viru odstartovala „utajený“ koncert místní rapová hvězda Arop. A okenní tabulky našeho hotelového pokoje spustily zběsilý alarm.

Evestus, místní potetovaný „rádoby Marilyn Manson“, hrál v apartmá našeho hotelu, hrálo se i v obchodě s deskami, galeriích nebo cyklistických obchodech. Z městských koncertů jsem si nejvíc užil akustický set holandských Pocket Knife Army ve foyer Národní knihovny, okouzlující kombinace koncertního křídla a křehkého hlasu zpěvačky, třicet minut krásy. O to víc mě vyděsilo jejich klubové vystoupení, kde tytéž skladby přehráli v elektronickém kabátu s diskotékově nanicovatým halekáním. Takový kontrast mezi unplugged verzí a plnohodnotným vystoupením jsem v životě nezažil. Skvělé bylo i rumunské duo Karpov Not Kasparov. Nadupaný elektropop, zpěvák s vizáží a hlasem Johna Granta, bubeník se sice chvílemi nestíhal trefovat do samohrajky, ale na zábavnosti jim to neubralo. Příjemné překvapení, spousta tančících kolemjdoucích. TMW není jen festivalem, ale konferenční část měla letos (hudebně) neatraktivní program – přednášky a debaty o klimatických změnách, nové ekonomice nebo práci s veřejným prostorem a inovaci zúčastněné kapely příliš neoslovily.


MICHAL: Přesahy jsou samozřejmě v pořádku, TMW není jen o hudbě, ale taky výstavách, filmu, debatách, designu nebo jídle, ale něco se prostě pochopit nedá. Snad každá z kapel, která na Tallinn Music Week vystupuje, si klade za jeden z hlavních cílů vydání alba u zahraničního (nejlépe anglického nebo amerického) labelu, případně vystoupené v Americe. V případě zmiňovaných (a notabene místních) Holy Motors měli organizátoři jasnou šanci ukázat ostatním vystupujícím, že je to skutečně možné. Nestalo se tak, neproběhla žádná debata ani diskuze, a, narozdíl od mnoha dalších místních jmen, Holy Motors navíc odehráli pouze jeden koncert, byť velice povedený. Přitom se skupina vrátila z festivalu SXSW pouhých pár týdnů před tallinnskou oslavou hudby a jejich album Slow Sundown sklízí pozitivní recenze na mnoha respektovaných webech, Pitchfork, Stereogum nebo Drowned in Sound nevyjímaje. Navíc deska nebyla k nalezení ani v jednom z místních obchodů. V tomto kontextu dává jejich povídání o tom, že odehrají násobně více koncertů v zahraniční než doma, a také o estonské hudební scéně, která podle nich ve skutečnosti příliš nefunguje, smysl. Rozhovor s Holy Motors hledejte v zářijovém čísle Full Moonu a 17. září se Holy Motors představí v pražském Underdogs‘.

Po dvou letech, kdy jsme odjížděli z Tallinnu zcela nadšeni a opojeni, nejen festivalem, ale také rozsahem a kvalitou místní hudební scény a podmínek, ve kterých funguje, jsou letos pocity o poznání chladnější. A není to zaviněno pouze zdejším počasím. Přesto ty největší zážitky připravili opět místní zástupci – kromě zmíněných hlavně vystoupení solitéra jménem Mart Avi. Podivuhodná a komplikovaná elektronika s výrazným a expresivním barytonem v živém provedení transformuje v jakýsi postsovětský moderní kabaret. Hraniční zážitek, zároveň úchvatný, bizarní i fascinující. „Nemyslím si, že hudební scéna nebo kultura byla někdy tak různorodá, jako je nyní,“ říká Mart Avi v nedávném rozhovoru pro The Quietus a pokračuje: „Dokonce se zdá, že dochází k jakémusi znovuzrození kontrastních mladých subkultur. Nemluvím o dětech v černém, které sní o Berlíně, ale o něčem nápaditějším. Často je to natolik zajímavé, že stačí jen sledovat nejnovější kódy – verbální nebo vizuální. Zvukové ekvivalenty většiny současných stylů existují. Nejde o synchronizaci s metropolemi, ale o vytvoření vlastních "globálně-místních" modelů. Mateřským městem je internet, nikoliv New York, Londýn, Moskva nebo Soul, takže budeme v pořádku tak dlouho, dokud bude nízký nájem.“

Tallinn Music Week je podobně moderní a svébytnou akcí, s rozmáchlou dramaturgií a propracovaným konceptem, která sklízí zasloužený úspěch. Snad jen některé vztahy není nutné přerušovat tak rázně. Co když jednou připojení spadne?

Info

Tallinn Music Week 2018
2.-8. 4. 2018 Tallinn, Estonsko

foto © Andrea Petrovičová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články