Články / Profily

Stěhovala jsem skříň a ztvrdla mi játra (Eva Olmerová)

Stěhovala jsem skříň a ztvrdla mi játra (Eva Olmerová)

Veronika Miksová | Články / Profily | 01.01.2015

Je pro mě ženskou verzí Filipa Topola, osudovou. Když tihle dva spustí, vypne mozek, srdce bije na poplach a svírá se žaludek. Vždycky si říkám, co je za tím? Ta zlobivá ženská s hlasem, který uhranul i Ellu Fitzgerald, nikomu nevadí, a stejně jí z éteru neuslyšíte. Jediná odpověď, která mě napadá, je, že si neradi připomínáme lidskou slabost, a také to, jak minulý režim dokázal velkou mírou přispět ke zkurvení života jednoho člověka s talentem od boha. To si radši pustíme normalizační Vondráčkovou nebo barvotiskové Vyprávěj. To nebolí. Eva Olmerová si nezaslouží být zapomenuta. Proto ji znovu vyvolávám z hrobu v holešovické Strojnické ulici, za což by mě jistě poslala pást se na louku se skotem. Ale co už.

Když ve zprávách roku 1993 oznámili, že nás opustila jazzová legenda Eva Olmerová, sesypal se svět nejen Evě Pilarové, její blízké přítelkyni. Na druhou stranu vzhledem k tomu, jakým způsobem tahle indiánka plná emocí huntovala své tělo od rané plnoletosti, je neuvěřitelné, že se dožila téměř šedesáti let. Na jejím pohřbu se sešly snad dva tisíce lidí. Pestrá směska, kromě umělců a kolegů nechyběli popeláři, parťáci z hospody, harlejáři a nebo ti, co ji jen měli rádi. Eva Pilarová vzpomíná na řízka, který ji dal herdu do zad se slovy: “Pilarko, ty seš dobrá, tys ji vždycky měla ráda.”

Narodila v roce 1934, slovy spisovatele a dramatika Ivana Vyskočila, do dobré rodiny. Dědeček s britským občanstvím pracoval na velvyslanectví Velké Británie v Praze, otec byl modistou dodávajícím doplňky do nejlepších pražských módních salónů a strýc sloužil v britském královském letectvu. Bohužel slovo “dobré” se po komunistickém převratu změnilo v podezřelé, buržoazní, imperialistické. Do prvního výslechu se toho ale ještě muselo dost stihnout.

Klavír od šesti. Ve čtrnácti rozvod rodičů, kterému o několik let zpátky předchází scéna jak z hororové verze pořadu Rodina a já. Na ní neměla tehdy devítiletá Evička nikdy zapomenout. Otec se objímá s jinou ženou na zastávce tramvaje a malá citlivá holka je náhodou spatří. Běží na zastávku, ale není dost rychlá, tramvaj odjíždí, zmatená Eva křičí a běží za ní. Z domova je najednou nedomov. Eva utíká s trampy na Ztracenku u Štěchovické přehrady. Málokdo ví, že nejen jazz byl její parketou. Láska k trampingu a country jí vynesla spolupráci s legendárním textařem Jaroslavem Mottlem, který přímo pro ni napsal hit Čajová růže. Kolikrát jen jsem tuhle písničku zpívala na Kovárně v Holešovicích, kde ji skvostně válela Naďa z naší výletní gerontoparty, aniž jsem tušila souvislosti.

Studijní typ rozhodně nebyla. Z reálky jí otec přesunul do krejčovského salónu slavné Podolské. Doufal, že se stane alespoň manekýnou. Ale jak se mohlo tohle emocionální stvoření s živýma očima stát ramínkem na šaty? V patnácti přišlo první vystoupení na odpoledních čajích se swingovým orchestrem Arnošta Kavky. Na černo. Její charisma a smyslný hlas plný hloubky jí otvíral dveře v dalších pražských podnicích, kde se hrál jazz. Od sedmnácti začal režim Evě uštědřovat facky, které bylo těžké snášet s čistou hlavou. Dvoudenní výslech na služebně StB, kde ji vysvlečenou do naha nutili donášet na svou rodinu. Doma výprask, pak vysvětlení a strach. Co si mohla sotva dospělá holka pomyslet o životě? Co byste si pomysleli vy?

Co víme, je, že chtěla zpívat. Bytostně. A za tím si tvrdě šla. Otec nechtěl, a tak se Evina stěhuje s přítelem do malého bytečku na Kampu. Hospůdky, hraní na kytaru. Postarat se sama o sebe. Cigára a chlast. Žije s nabušeným Zdeňkem, uhlířem, který jí naučí pít. Olmerová, Werich a Kohout. Ti si na Kampě chodí pro pívo s kýblem. Z Evy se stává žena noci, za parťáky si vybírá tvrďáky. Pitky, neshody. Divoké historky počesku. Milenci, který jí v hospodě usne, s klidem udělá příčku ze zednického materiálu před hospodou a zazdí ho. Než stihne vydat první anglicky zpívanou desku, ještě si ve čtyřiadvaceti posedí víc než rok v kriminálu. Za facku příslušníkovi SNB v boudě, kterou na ní režim ušil.

Vrací se k ránu z tahu a začne jí obtěžovat cizí chlap. Ona ztropí scénu sobě vlastní. Fackuje a buší podpatkem lodičky. Dotáhne zmetka na služebnu, kde už ale sedí dva svědci najatí proti ní. Z mláceného se vyklube policajt. A je vymalováno. Zjizvené ruce od pálení žhavou cigaretou, zjizvená duše. V kriminále si Eva Olmerová celkově odseděla přes dva roky. Ještě za autonehodu v roce 1972.

V osmadvaceti příležitostně zpívá s kapelou Jiřího Verbergera. V baru Meteor si jí všimne Karel Mareš, dramaturg a skladatel oblíbeného Semaforu. Eva Pilarová jde na mateřskou a Olmerová tak dostává příležitost na prknech Semaforu vedle Waldemara Matušky, Jiřího Suchého, Jiřího Šlitra, Hany Hegerové a dalších.

První představení v Gongu. Nervózní Eva si nese naditou tašku a inspicient Semaforu Hrabánek se jí žoviálně ptá, co si to nese, zda líčidla. Ona suverénně opáčí: “Ne, to jsou piva.”

Přijmou vřele tu rozcuchanou příšerku. Džíny, triko a rolák vymění za eleganci. V dubnu 1962 vyhrává s Marešovou písní Jsi jako dlouhý most soutěž Hledáme písničku pro všední den. Obdivuje He´ll Have to Go od Jima Reevese, která právě hýbe Amerikou. Na požádání ji pro ni přebásní Jiří Grossman a Čekej tiše je na světě. Snaží se, leč v Semaforu se neohřeje dlouho. Představení Šest žen, na míru ušité právě pro její jazzovou polohu, si už musí červnovou premiéru odbýt v Plzni. Eva má Prahu zakázanou, resp. její přítomnost na známých scénách se nedoporučuje. Stahuje se zpět na barovou scénu, blíž k osudnému pití. A takových zákazů je v budoucnu mnoho.

Díky štěstí, nepozornosti režimu a přátelství s kontrabasistou a zpěvákem Luďkem Hulanem se jí v roce 1964 podaří vystoupit v Lucerně na Mezinárodním jazzovém festivalu, což má odezvu i v zahraničí. A dostavá děkovný dopis od pořadatelů festivalu za vzorné reprezentování.

Konečně první deska. Natáčí s ní umělecký ředitel tehdejšího exportního labelu Artia Leo Jehne. Vychází v roce 1969 a skvěle se prodává. V západním Německu si vyslouží obdiv umělecké kritiky, povolení k výjezdu se ale opět zamítá. Debut obsahuje řadu klasických jazzových standardů a gospely od Mahalie Jackson, při provedení klasiky od Hoagy Carmichaela Nearness of You vstávají všechny chloupky na těle. Nebo gospel In the Upper Room, dokonalost sama. Ve stejném roce přichází další úspěch, ovšem s trpkou pachutí. V Lucerně vystupuje poprvé a naposledy černá jazzová královna Ella Fitzgerald, Eva si s ní zajamuje na vltavském parníku. Konsternovaná a nadšená zpěvačka okamžitě nabízí, aby s ní Olmerová pokračovala v načatém turné. Koncertní agentura Pragokoncert celou akci zasklí, i přes urgování zákaz. Nechlastali byste?

Navíc úspěchy na poli hudebním vyvažoval její tragický vkus na chlapy. Pregnantně to vyjádřil Jiří Černý, podle kterého byli chlapi, které milovala, hajzlové, a ty, kteří by za to stáli, zase přehlížela nebo si s nimi jen pohrávala. Jeden z jejích tří nepovedených manželů, jistý taxikář Jan, ukradl společný majetek a pláchl k protinožcům. K alkoholu se přidala závislost na fenmetrazinu. Michala Tučného, mladičkého zamilovaného poštovního úředníka, kterého vytáhla do světa showbyznysu, na sebe nechávala hodiny čekat nebo mu v baru nechala účet za sebe a nahodilého kumpána. Se vzkazem “Miluji tě”.

Dlouho připravovaná druhá deska s Traditional Jazz Studiem Pavla Smetáčka a další úspěch. Lehce obstarožnímu dixíku Eva vdechla novou energií a resuscitovala jeho původně černou duši. Deska z roku 1974 se stala dosud nejprodávanější plackou Smetáčkovců, bez jakékoliv propagace. Její verze stokrát omílané Alexander´s Ragtime Band šije tělem všemi směry, Nobody Knows You When You're Down And Out, bluesový standard od Jimmyho Coxe z doby americké prohibice, zase trefně a smutně odkazuje k tomu, o čem již notně sešlá Olmerová mluví v krutě pravdivém dokumentu Proměny přítelkyně Evy od Drahomíry Vihanové. Peníze jsou, přátelé taky. Pařby v jejím bytě, v době, kdy byla při penězích, nekončily. Když byla na dně, téměř všichni zmizeli. Ty, kteří by při ní stáli, časem odradila sama, alkoholismus není pro každého. Podobně jako u výbušného Pavla Landovského, ale u chlapa se to tak nějak víc snese. Smutné je, že čím víc o nich člověk ví, tím víc je mu jasné, že u obou to byla maska, obrana. Eva pila často, pila hodně, před i během představení či natáčení. A stupňovalo se to. Nebylo výjimkou, že se muselo vracet vstupné, protože nebyla schopná zpívat. Nebo neměla na jídlo a obživu, protože některé měsíce více pila, než zpívala.

Tolikrát diskutovaná nevázanost, kterou uváděla mnohé do rozpaků a problémů, měla podle Ivana Vyskočila skrýt její pokoření. Pokoření nenáviděným režimem, muži, kteří ji využívali, a možná i faktem, že nemohla mít děti. “Taková ta její nezřízenost byla daná tím, že nechtěla na sobě dát znát, jak je pokořená. A tak se chovala silácky. A ona se chovala silácky skoro pořád. Z toho byla patrná taky hloubka toho, jak ten člověk v ní byl deptanej, ponižovanej a skutečně umlacovanej.”

Olmerová nechtěla emigrovat, ale zároveň neuměla a snad ani nechtěla hrát s komunistickým režimem hru na poslušnou holku. Když jí z textu od Aidy Brumovské vyškrtli nevinnou zmínku o Panovi s flétnou, neváhala zavolat na Ministerstvo kultury a zhvízdat je. Z pódia posílala v lihovém oparu bolševiky do hajzlu, přitahovala problémy a často v tom nebyla nevinně, ale jiná být neuměla. Byla svá. Opravdová.

Na první českou desku čekala až do roku 1981. Nahrávky Zahraj i pro mě (1981) a Vítr rváč (1983) vydala ve spolupráci s Michaelem Kocábem a s dalšími o generaci mladšími kolegy, kteří na její hudbě vyrůstali a milovali ji. Desky měly úspěch, ale zdravotní problémy se zhoršovaly. Po revoluci už bylo pozdě na zahraničí, nepomohlo ani přátelství s Václavem Havlem. Nemohlo. Z jejího hlasu zbylo zoufale málo, jak bylo slyšet v lednu 1992 na posledním veřejném vystoupení s Emilem Viklickým v kavárně Viola. Promarněnou šanci stát se světovou jazzovou ikonou přičtěme komunistickému režimu v řadě první, pak až pití, to bylo z velké části pouze důsledkem. Za hranice ji pustili jednou. V roce 1972, na jazzový festival v polském Lublinu, který mimochodem stále existuje. Zemřela v srpnu 1993. Nepřekvapivě na cirhózu jater a celkové vyčerpání. Přes to všechno žije dál ve svých písních. Znalci prominou a vy, začátečníci, zaskočte do nejbližší večerky, kupte si láhev vína, namíchejte její oblíbený střik a pusťe si následující seznam. A nezapomeňte přizvat rodiče.

Blues samotářky The Nearness of You Můj pláč Čekej tiše In the Upper Room Druhý břeh Jsi jako dlouhý most Černá kára Why Don´t You Love Me Blues železničního mostu Poprchává

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Full Moon Stage 2024: ||ALA|MEDA||

redakce 22.03.2024

Hutné a pestré taneční rytmy doplňuje industriální produkce i jasně psychedelické poselství, daleko nejsou karibští experimentátoři a rukodělná elektronika Nyege Nyege.

Full Moon Stage 2024: Lenhart Tapes

redakce 21.03.2024

Projekt, za kterým stojí někdejší srbský kulturní publicista, bývalý člen noiserockové kapely Klopka za pionira a dua Pamba Vladimir Lenhart.

Full Moon Stage 2024: Aunty Rayzor

redakce 20.03.2024

Její rýmy vždy krájející správný beat s precizností skalpelu jsou jedním z nejvýraznějších exportních produktů Hakuna Kulala po boku dalších raperek jako MC Yallah.

Full Moon Stage 2024: Fat Dog

redakce 20.03.2024

Pětice pokračuje v ADHD produkci scény okolo klubu Windmill (Black Midi, Squid), tamní kapely se nerozpakují mixovat téměř cokoli, co projde kolem nich.

Full Moon Stage 2024: Derya Yıldırım & Grup Şimşek

redakce 19.03.2024

Fenomén anatolské psychedelie pronikl do širších kruhů před více než dekádou, skupiny jako Baba Zula jej prosadily mezi hudební fajnšmekry.

Full Moon Stage 2024: Irreversible Entanglements

redakce 18.03.2024

Jejich improvizovaný, konfrontační způsob hraní v propojení s mluveným slovem je zbaven jakékoliv abstrakce a místo toho volí formu jasného, ritualistického apelu plného hněvu.

Full Moon Stage 2024: Freekind.

redakce 18.03.2024

Za jemnými elementy R&B, jazzu a neosoulu nasátými něžností a křehkostí na míru Lauryn Hill se skrývá prosté motto „be free. be kind“.

Vojde francúz do potravín a vypýta si melón (Mezerg)

Dušan Šuster 29.06.2023

Donútiť jazz a tanečnú hudbu, aby existovali v symbióze, je neľahká výzva. Mezerg však práve na nej vybudoval svoj autorský rukopis.

Spodní proudy moderního žití (Dry Cleaning)

Jan Krejča 24.03.2023

Nikdy jsem nevěřil v linearitu hudebního vývoje, nikdy jsem neuctíval interprety ani kapely víc, než bylo nutné. Počítal jsem vždy s niternou intuicí, která mě přivábí k něčemu výjimečnému.

Full Moon Stage 2023: Tramhaus

redakce 15.03.2023

Nizozemská postpunková senzace stihla za dva roky existence vydat sotva hrst písní a už se z nich stala jedna z nejžhavějších evropských nadějí.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace