Články / Reporty

Sto roků v šachtě žil: po Vzpomínkách na Afriku Žraločí tornádo

Sto roků v šachtě žil: po Vzpomínkách na Afriku Žraločí tornádo

Martin Řezníček | Články / Reporty | 21.07.2018

Se začínajícím víkendem se areál festivalu naplnil k prasknutí. Mraky ustoupily a teplota výrazně stoupla. Program začíná opět již v poledne a mnozí vytrvalci tak v areálu stráví více než dvanáct hodin.

Hudební program nabídl hned několik hvězd z černého kontinentu. První bylo Trio da Kali, hrající tradiční západoafrickou hudbu na tradiční nástroje: dřevěný balafon (představte si archaickou verzi marimby nebo obrovského xylofonu) a ngoni (předchůdce banja s dřevěným dutým tělem potaženým kůží). Mamadou Kouyaté na tento nástroj hraje po vzoru svého otce ve stoje jako na basovou kytaru a nástroj má opatřený elektronickými snímači. Virtuozita Lassany Diabatého (balafon) a procítěný hlas zpěvačky Hawy Kassé Mady Diabaté probouzí komíhající světla a rozjasňují duše. Táhlé tóny mohou klidně připomenout nápěvy z tuzemských lidovek, rytmus a melodie pak bez problémů oslovují i bez znalosti slov a kontextu. V závěru koncertu zpěvačka předala svou cabasu Lassanovi, který tak hrál bez problémů na dva nástroje najednou, a zatančila působivý kolébavý tanec.

Na Trio Da Kali navázal Cheikh Lô, který již používá moderní evropské nástroje a kombinuje prvky africké hudby především s latinsko-americkými rytmy. Živelná směsice diváky uvolnila a roztancovala, k čemuž Cheikh Lô bohatě přispěl nejen zpěvem, ale i hrou na bicí. Krom toho utkvěla i bravurní sóla na konga a djembe, které předváděl perkusista.

Program na hlavní stagi mezitím pokračoval s držitelkami fenomenálních hlasů. Po Joss Stone na pódium doslova vtrhla Jessie J a její nasazení bylo takové, že se vůbec nechtělo odcházet na punkery Slaves. Nicméně vyplatilo se, i Isaac Holman sebe a svého spoluhráče ostatně představil: "Čau, já jsem Jessie J a tohle je Joss Stone." Povídačky a nespoutanosti a neurvalosti britského dua se nejen potvrdily, naopak se zdály jako nesmyslně mírné, což bude asi tím, že agresivní smršť nejde slovy pořádně popsat. Holman si nebere servítky před nikým a ničím, ve stoje mlátí do bicích a vykopává nohama, zatímco řve do mikrofonu. Kytarista Laurie Vincent hlasitostí vystačí za dva nástroje, k čemuž mu dopomáhá řada boosterů a stěna Marshallů. Poté, co Holman odhání fotografy, jde do publika a vysvětluje, co všechno ho na světe sere, pak poobjímá a oblíbá pár fanoušků a přiklekne nebo spíš zalehne mezi ně, zatímco mu jeden z nich ochotně zavazuje tkaničku. Celé publikum spontánně pokleká a když se Holmam probere z pod těl, užasle kouká, co se to děje. „Takhle zůstaňte,“ přikazuje pořád trochu zkoprněle. S říznutím do kytar a bicích se zase všechno dává do pohybu. Tyhle grázlíky je nebezpečné vypustit na jakékoliv pódium, ale to neznamená, že úžas nemůže být oboustranný. Nářez? Ne, tohle bylo žraločí tornádo!

Info

Colours od Ostrava 2018
18. – 21. 7. 2017, Dolní Vítkovice, Ostrava

foto © Honza Petřík

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články