Lukáš Masner | Články / Sloupky/Blogy | 01.07.2018
Start v podobě tiskové konference s Timem Robbinsem. Patrně málokdo dokáže táhnout závažná témata, jakými jsou migrace nebo současná politika USA, tak nonšalantním a ironicky břitkým způsobem jako hollywoodský herec proslavený rolemi v kultovním Vykoupení z věznice Shawshank nebo Tajemné řece.
"Proč jste si pro svůj politicky laděný projev vybral právě Karlovy Vary?"
"No, víte, mohl jsem ho přednést v hotelovém pokoji, ale nikdo by ho nejspíš neslyšel."
Nelze si přitom nevybavit úpornou politologickou lekci, kterou překvapenému publiku uštědřil o pět let dříve režisér Oliver Stone. Zatímco však Stone přetláčel oponenty neustálým žlučovitým popichováním a silou teatrálních gest, Tim Robbins vsadil na jiné zbraně a pokoušel se spíše zdravě motivovat a především inspirovat. Fajn chlapík.
Velmi citlivá témata zarezonovala i v dramatu Drahý synu tuniského režiséra Mohameda Ben Attii. Zatímco první polovina ještě pracuje na poněkud okatých principech rodinného dramatu (vztah otce a dospívajícího syna, který hledá své místo ve světě), v druhé již režisér nabízí velmi nevšední vhled do pocitů zlomeného otce marně hledajícího ztraceného syna. Zoufalý rodič se vzdá všeho, aby pátral i na hranici mezi Tureckem a Sýrií. Právě pasáže z "místa duchů", krajiny bez emocí a života, kam se stahují jen ztracené existence nebo pragmatičtí převaděči přes hranice, patří právem k tomu nejsilnějšímu z celého filmu. Citlivé a minimalistické drama oceněné Stříbrným medvědem za nejlepší režijní debut z Berlinále 2016.
Zdaleka nejhůř z denního programu dopadl slovinský soutěžní snímek Příběh lásky. Drama o mladé Ivě, která se snaží vyrovnat se smrtí matky, má tendenci vyprávět takřka výhradně prostřednictvím metafor a jemných náznaků. Avšak namísto impresivní a křehké studie zlomené lidské duše přichází ke slovu soubor školácky křiklavých a zoufale prvoplánových symbolických spojnic, které v lepším případě ukolébají diváky ke spánku, v tom horším vyvolají upřímný smích.
Lehké rozpaky vyvolal i jinak osvědčený Spike Lee, jehož kriminální komedie BlacKkKlansman slibuje originální a zároveň i patřičně provokativní podívanou. Ron Stallworth byl totiž prvním afroamerickým agentem, který se infiltroval do buňky místního Ku Klux Klanu. Potíž je v tom, že těžko uvěřitelný příběh režisér pojal jako velmi nesmlouvavý politický apel, v rámci kterého dokázal rozmělnil jinak tradiční žánrové prostředky. Spike Lee přešlapuje nejen mezi žánry, ale i náladami. Brát film jako kriminálku může být pro diváka poněkud frustrující, jelikož zde chybí patřičná eskalace napětí a hrdiny poznáme jen velmi povrchně. Takže jediné, co ve výsledku zbude, je osvobozující smích nad tupostí nenávistného Ku Klux Klanu. Z každé minuty je však poznat, že prim v tomto případě hrál osobitý protest, který Spike Lee vytěžil beze zbytku. Jeho BlacKkKlansman je hlasitým voláním po rovnosti a odsouzením (nejen) minulého, ale i současného smýšlení, které se v průběhu let prakticky nezměnilo. To konečně dokazuje i forma epilogu složeného z dokumentárních záběrů pořízených během incidentu v Charlotte, doplněných o útržek projevu Donalda Trumpa. Bohulibé a velmi sugestivní prohlášení angažovaného režiséra, jen škoda, že tak trochu na úkor filmu samotného.
53. Mezinárodní filmový festival Karlovy Vary
29. 6. - 7. 7. 2018, Karlovy Vary
www.kviff.com
foto: Film Servis Festival Karlovy Vary
Michal Pařízek 22.03.2024
„Světová zpráva o štěstí zařadila Česko na 18. místo.“ No to se mi ulevilo, pak že jsme na tom špatně.
Ondra Helar 19.03.2024
Šest festivalových tipů, a to napříč tématy, protože i to je letošní novinkou – schází jednotné téma, zato je spoustu různých kategorií.
Michal Pařízek 08.03.2024
Dělo se toho spoustu, možná nejsilnějším zážitkem ale byla návštěva Kunstmuzea v Haagu. V hlavní roli Max Beckmann, Piet Mondrian, De Stijl. A Can.
Michal Pařízek 23.02.2024
„Praise your cringe,“ hřímá Joshua Idehen z pódia lublaňského klubu Channel Zero. Motivuje, káže a směje se u toho. Emoce na praporu a dojetí.
Andraž Kajzer 13.02.2024
Dekáda je výročí, které je potřeba pořádně oslavit. Jako první nabízíme pamětihodné momenty přehlídky uměleckého ředitele festivalu Andraže Kajzera.
Michal Pařízek 09.02.2024
Pohledy se mohou různit, naštěstí. „Můj je ten správný.“ Ano, takhle by to mělo, mohlo být. Právě Kafka je jednou z těch osobností...
Michal Pařízek 26.01.2024
„Tohle je konec internetu. Měli bysme si zase posílat dopisy, to bude mnohem užitečnější než tenhle shit.“ Ano, na letošním Eurosonicu padaly i takovéto věty.
Michal Pařízek 12.01.2024
Přelom roku je mimo jiné ve znamení koncertní pauzy. Pokaždé si to užívám víc, je třeba vypnout a povolit... Na jak dlouho?
redakce 04.01.2024
Výsledky nejsou nic menšího než vzrušující. Redakční hlasování o nejlepší nahrávku roku 2023 ovládli...
redakce 03.01.2024
Jedno údolí je magické i skličující, to druhé syrové a vznětlivé jako troudná sojka, neukojitelný hněv.