The Maghreban vykročil z mantinelů

Coby teenager chodíval Ayman Rostom s kamarády z rodného Guildfordu (osmdesátitisícové městečko poblíž Londýna) do hospody, kde vídali muže severoafrického původu. Sedával prý zády ke zdi, a zatímco usrkával pintu piva, sledoval okolní dění s podezíravým výrazem. „Byl to zvláštní chlápek. Říkali jsme mu Maghreban,“ vysvětloval Rostom původ své přezdívky v rozhovoru pro server Resident Advisor.

Není těžké pochopit, proč svůj houseový projekt pojmenoval právě takhle. Rostom je totiž v taneční elektronice stejným outsiderem, jakým byl Maghreban v oné hospodě. Dříve si říkal Zygote a pod tímto jménem se věnoval hip hopu. Posunem k houseu se pokusil vykročit z bubliny, kterou na hiphopové scéně vnímal a která mu přestala vyhovovat. Nechtěl hrát jen na akcích, kde většinu publika tvořili další DJs a MCs. Přál si, aby se lidé při jeho setech bavili, a takové publikum našel právě na houseových parties.

Z jeho singlů je nicméně znát, že ani tuto scénu nepřijal Rostom úplně za svou. Od tradičního houseu se jeho produkce liší stavbou tracků i výběrem zdrojových zvuků, nezřídka vysamplovaných z obskurních magnetofonových kazet. Zároveň ale v jeho tvorbě vždycky bylo něco nakažlivého, kvůli čemu se z Maghrebana stalo jedno z nejvýraznějších nových jmen současné taneční elektronické hudby.

Jestliže si ale šňůrou výtečných singlů pro labely Versatile, Black Acre a vlastní Zoot Music vydobyl více než slušné renomé, vydání debutové desky pro belgickou značku R&S zastihuje Maghreban tak trochu v nedbalkách. Hlavní příčinou je stylová rozháranost alba – jako by si Rostom nebyl vůbec jistý, jakým směrem se tu chce vydat. Jsou tu vedle sebe odkazy na jeho hiphopovou minulost s aktuálněji působícími kousky, tepajícími téměř houseovým rytmem.

I v klubově orientovaných skladbách zůstává Maghreban věrný své typické nevyzpytatelnosti. Pravidelných čtyřčtvrtečních rytmů se od něj jen tak nedočkáte, a když už, tak leda v doprovodu dalších, tentokrát propracovanějších rytmických linek. K tomu přidejte kupu samplů nezřídka jazzové provenience, díky nimž zní album jako tanečnější verze skladeb Barryho Adamsona.

Platí to zejména o druhé polovině desky, která působí soustředěněji a kompaktněji. I tady však řada tracků vyznívá spíš jako sbírka nápadů nahozených k dalšímu rozpracování. V djských setech budou mít tyto nápady jistě své uplatnění, k soustředěnému poslechu na albové ploše jim ale cosi zásadního chybí. Až na pár výjimek se Rostomovi nedaří pozvednout debut z oblasti hudebních kuriozit do hájemství suverénních tvůrců, kteří svým unikátním viděním hudební vývoj obohacují a posouvají.

Tak trochu připomíná 808 State v období desky Outpost Transmission, kdy se britské legendy rozhodly přehodit výhybku svého směřování, aniž by si předtím ujasnily, jakým jazykem vlastně budou v této nové inkarnaci promlouvat. Výsledkem jsou podobné – můžeme ocenit odvahu vykročit z žánrových mantinelů, zároveň se ale nelze zbavit dojmu, že toto gesto nemělo, resp. nebude mít příliš trvalý efekt.