Akana | Články / Recenze | 24.03.2014
Časy se mění. Zatímco před deseti lety byli Tinariwen vzrušující novinkou a průkopníky elektrifikace tradiční taurežské hudby, dnes, po ještě odvážnějších výbojích Bombina nebo skupin Tamikrest a Terakaft, už vlastně v této vlně platí za tradicionalisty. Svůj styl nepodrobují žádným šokujícím proměnám, spíš ho postupně cizelují a přizdobují. Jejich vývoj je pozvolný, přesto rozpoznatelný.
Na předchozím albu Tassili se rozhodli trochu přiškrtit přívod proudu do kytar a pojali ho převážně akusticky, přičemž žádoucí pestrost mu dodávala účast exkluzivních hostů z TV on the Radio, Wilco a Dirty Dozen Brass Band. Dalo se čekat, že s rostoucím kreditem kapely bude tenhle příliv hvězdných featuringů sílit, ale jak dosvědčuje novinka Emmaar, Tinariwen se naštěstí těmito lákadly nenechali omámit a nešli ve stopách svých krajanů Amadou & Mariam, i když právě těm riskantní kolaborace s houfem slavných jmen „západní“ pop music na albu Folila obdivuhodně klapla. Zajímaví hosté se v rozumné míře vyskytují i na Emmaar (mediálně nejznámějším je jistě Josh Klinghoffer, kytarový novic v řadách Red Hot Chili Peppers), jejich vklad ale není tak nápadný, i když je pro celkové vyznění nahrávky přínosem.
A jaké že to vyznění tentokrát je? Tinariwen se vrátili k elektrickému zvuku, takže by se mohlo zdát, že se vracejí ke kořenům, že ve srovnání s výše jmenovanými zástupci mladší pouštní generace stagnují. Ale jak je u nich zvykem, při bližším ohledání vyplouvají na povrch drobné, nikoli nepodstatné posuny. Ty má zřejmě na svědomí hlavně prostředí, v němž album vznikalo. Vzhledem k setrvale chaotické politické situaci v severním Mali byla skupina nucená přesunout se do Spojených států, do kalifornského národního parku Joshua Tree, a stát se tak – nikoli poprvé – nedobrovolnými exulanty. Oblast, v níž našli útočiště, má rovněž pouštní charakter, což jistě usnadnilo aklimatizaci, zároveň má specifický genius loci, a to se na albu Emmaar přece jen odráží.
Hned úvodní vteřiny skladby Toumast Tincha s chvějivě klouzající steel kytarou (ta výrazně promluví i do nálady písně Sendad Eghlalan) a recitativem hiphopového básníka Saula Williamse navozují jinou, subtilnější atmosféru, než na jakou jsme u Tinariwen zvyklí. Vzory utkávané kytarami jsou na mnoha místech jemnější, ladnější, zvukový prostor se lanoisovsky otevírá do dálek, které teď vedle Sahary evokují i americké reálie. Jako by karavaně na vrcholu písečné duny tu a tam proletěl pod nohama chuchvalcovitý keřík z westernových planin.
Nicméně všechny základní poznávací znaky Tinariwen zůstávají zachovány. Melodie křehké i majestání, rozbolavělé texty plné specifické pouštní melancholie zvané assouf, kytarové kouzlení, perkusivní špacíry i běhy. V řazení pomalých a rychlých písní je tu určitá disproporce, když od třetí k sedmé položce nerozčeří kolébavá rozjímání žádné ostřejší tempo, ale když se tak konečně stane, vyloupne se ze skladby Imidiwanin Ahi Tifhamam ten nejchytlavější kousek nahrávky. Zdůrazněnou rytmiku mají i další dvě energické písně, z nichž Emajer překvapivě oplývá podobným beatem, v jakém obvykle cválají muzikanti z Tuvy.
Přestože mají dnes Tinariwen podstatně silnější konkurenci než kdy dřív, kráčejí stále v čele. Věrnost tradici i otevřenost cizokrajným hudebním vánkům, opravdovost, hluboký prožitek, na tom všem stojí jejich trůn králů pouštního blues a nic nenaznačuje ochotu k abdikaci. Tinariwen museli svůj hořce milovaný saharský písek vyměnit za kalifornský a ocitli se tak znovu na své nekonečné nomádské cestě. Jak ale můžeme slyšet na šestém albu, i vyhnanství může být obohacující, ačkoliv jejich „assouf“ zůstane už asi navždy bezedný.
Tinariwen – Emmaar (Wedge, 2014)
http://tinariwen.com
Viktor Hanačík 17.04.2024
Je to deska designovaná spíš pro klubové soundsystémy a podzemní parkety, ale obstojí i pro introspektivní poslech.
Martin Šinkovský 14.04.2024
I když autoři textu opakovaně tvrdí, jak složitě se jejich práce vysvětluje a obhajuje, skutečností je, že základní pravidla a kompetence jsou jednoduché a logicky vyvoditelné.
Matej Žofčín 09.04.2024
Od konceptu zdanlivo upustil, upustil aj od unikátného frázovania, ostali len spievavé refrény a téma lásky, ktorá je však omnoho plytkejšia ako na debute.
Tereza Bartusková 01.04.2024
Deska vypráví nejen o lásce, ale i o smutku nebo touze po nedosažitelném, vděčnosti, a především o minulosti, nad kterou čas od času lpíme všichni.
Veronika Vagačová 29.03.2024
Dvaja interpreti známi zo svojich vlastných projektov v rámci alternatívnej scény sa nedávno spojili pri albume Decision Paralysis.
Filip Peloušek 25.03.2024
Jejich pojetí rocku s prvky gothic punku nedává moc prostoru pro jednoduchou zaměnitelnost.
Jiří V. Matýsek 10.03.2024
Hudba tu plyne s fantastickou lehkostí, při pozornějším poslechu ale jasně vyplývá komplexnost, s níž se musel opavský kytarista vyrovnat.
Dan Sywala 19.02.2024
Ke slunné Makarské se blíží nevyzpytatelná tma. To je výjev, který bych přál cestovatelům, kteří se spokojí s prvoplánovým strávením letní dovolené.
Jiří V. Matýsek 16.02.2024
Leaving of Liverpool nebo na Dylanovu Maggie’s Farm odkazující skladba Maggie’s Ship jsou příjemným oťukáváním nových teritorií.
Dušan Šuster 12.02.2024
Left field je defenzívna bejzbalová pozícia a hráč, ktorý ju zastáva, býva vraj najosamelejším na ihrisku.