Články / Offtopic / / Image/vizuály

Tomáš Motal: Komiksy dělám, abych je pak žil

Tomáš Motal: Komiksy dělám, abych je pak žil

Ondřej Čížek | Články / Offtopic / / Image/vizuály | 17.12.2015

Devatenáctý díl seriálu o vizuálech. S frontmanem imperiálního gangu Schwarzprior Tomášem Motalem o popkulturním houbaření, o fetišizaci aut v jeho autorských komiksech, o nacistické estetice i o tom, co v něm přetrvalo ze studijní Ostravy.

Co je pro tebe přirozenější komunikační prostředek – Hudba, nebo komiks?
Koho volíš? Losnu, nebo Mažňáka? Když akceptuješ, že jsem několik osobností dohromady a každá se specializuje na jinou konkrétní věc, pak jsou mi oba přístupy rovnocenně přirozené. Mám v sobě přepínač, co reaguje tu programově, tu přirozeněji. Ve zkušebně nebo na pódiu existuju jako hudebník, ve chvíli, kdy kreslím doma u stolu, jsem zase koncentrovanej výtvarník. Ale pokud bych to měl nějak časově zařadit, s imitováním Freddieho Mercuryho jsem začal o něco dřív než s komiksovou adaptací seriálu Kojak. Takže třeba Bahňáka!

Texty pro Schwarzprior píšeš složitě? Nebo je to spontánní, rychlá záležitost?
Mám několik textů, který vznikly celý a hned, většinou jde ale o fragmenty. Různý nálady a témata, který si k sobě hledaj cestu. V tramvaji, na hajzlu, po cestě z večírku. Někdy trvá docela dlouho, než věc považuju za hotovou. Používám diktafon, hodně škrtám a vyhazuju. Proto většinou zůstanou jen takový ohlodaný základy, nepovažuju se za poetu. A rozhodně nejsem typ, co by si koupil dvojku červenýho v kavárně, sednul si pod lampu se stínidlem a tvořil.

Hudba tě při tvorbě komiksů ovlivňuje?
Můj dlouholetej kamarád mi jednou řekl, že jsem taková popkulturní houba. K snídani si dám seriál, k obědu film, jako zákusek pak nějakej komiks nebo videohru. Celou dobu to zapíjím hudbou nebo mluveným slovem, a když se večer zadaří a já potkám inspirativní osobnost, vykoušu z ní to nejzajímavější, co se dá. Pak se mi většinou udělá děsně zle a všechno to ze sebe vyzvracím. Výjimečně to přinese text pro kapelu nebo storyboard do komiksu, většinou zbude jen pachuť, zápach z úst a pocit kocoviny.

Mohl bys uvést konkrétní příklad?
Moje diplomová práce, alko-drogo-depresivně-psychedelický komiks s názvem Smrt, láska, chcaní je předobrazem pozdějšího textu. Takže jasně, ty světy se prolínají. Vlastně já ty komiksy dělám, abych je pak mohl žít.


Tvoje černobílé komiksové příběhy beze slov působí jako české Sin City, něco mezi Millerem a Mignolou. Souhlasil bys?
Úplně tuhle reakci chápu. Jde o černobílou kresbu, mám rád mysteriózní témata a noir, ten úplně uctívám. Millera a Mignolu respektuju, radši bych ale slyšel: je to něco mezi Burnsem, Sienkiewiczem, Rissem a Templesmithem. A nejlepší varianta by samozřejmě byla: Ty vole, není to náhodou Motal?

Zaujalo mě, s jak dokonalou precizností vyobrazuješ auta v komiksech Vlčí jámy, Na konci cesty křížový nebo Černý myšlenky, rajský chvíle.
V tomhle má prsty můj děda. V knihovně měl několik publikací o automobilech, vlacích a dopravních prostředcích vůbec, časopis Svět motorů odebíral tak do roku 1995. Dovedl jsem si ty obrázky prohlížet hodiny, takže ty starý káry mám vepsaný do paměti. Mimo to je hroznej požitek auta kreslit, stejně jako krásný ženský. Tuhle obsesi bych přirovnal k anime sérii Gunsmith Cats, kde jsou auta a zbraně nakreslený s až fetišistickým realismem.

Českou komiksovou scénu sleduješ?
Vlastně ani moc ne. Pokud jde o současný mainstream, málokdo je mi svým stylem kresby a vyprávěním blízký. Respektuju třeba Gruse, jeho Ve stínu šumavských hvozdů mě hodně baví. Výtvarně se mi líbí i Oskar Ed od Branka Jelinka, baví mě Jirka Franta a David Böhm. Na koho ale nedám dopustit a kdo pro mě stojí na samotným vrcholu, je Kája Saudek. To je bůh, na jehož komiksech jsem vyrůstal. Pak je tu spousta šikovných výtvarníků v undergroundu, co si kreslí pro sebe a svoje kamarády. Tomáš Roubal, Pavla Malinová, Jan Šrámek, Lucie Lučanská, Eva Jaroňová nebo Juliana Chomová. Třeba ani nekreslí komiksy, i když v jejich podání by vypadaly skvěle. A nesmím zapomenout na punkový vydavatelství Kudla Werkstatt, které několik těchto osobností sdružuje.

Zajímavé je, že Kája Saudek v rané fázi kariéry nakreslil hned několik kreseb, kde sebe a Jana vyobrazuje v uniformách Wehrmachtu. V knize od Heleny Diesing se to probírá krátce, ale celkem vážně, podle mě ale spíš šlo o jeho druh sarkasmu anebo o určitou zálibu v designu symbolů Třetí říše, která ostatně ve své době bavila nejenom jeho. Myslíš, že je tu nějaká šance, že u nás Saudka jednoho dne někdo zastoupí? Že se tu objeví stejně výrazná osobnost?
K tomu sarkasmu se každopádně hlásím taky. A jestli Saudka jednou někdo zastoupí? Výrazný osobnosti se objevují pořád. Otázka spíš je, jak početný publikum a na jak dlouho dokážou zaujmout. Nemyslím si, že někdo z mladších Saudka vůbec zná. Určitě má ale zase svýho oblíbenýho autora, kterýho staví na piedestal stejně vysoko jako já Saudka.

Tvůj dekadentní cover pro debutovou desku Schwarzprior působí jako komiksová adaptace videa Železem rty. Odkud se vzaly ty postavy?
Tohle je úplně jinej komiks. Komiks chlastu, drog a zábavy vymknutý z kloubu, jde o takovou koláž reálnejch lidí a situací z večírkovýho prostředí. Samozřejmě upravenejch tak, jak je vidím já. Anebo jak bych je vidět chtěl.


Když nepočítám výstavy a internet, kde lze tvoje komiksy sehnat?
V tomhle jsem trochu prase, ale makám na tom. Když se potkáme na koncertě, je dost pravděpodobný, že u sebe budu něco mít. Vlastně je to docela dobrej marketingovej tah, když nad tím teď přemýšlím. Takže to asi fakt budu tlačit tímhle směrem.

Na tvém internetovém portfoliu visí i fotky jedné instalace, takové podvratné pohádky. Uprostřed galerie stojí černý hrad se svastikou, z jeho ústřední věže se sune dlouhý blonďatý cop a nad tím vším krouží tři černočerné stíhačky Třetí říše. Důkaz toho, nakolik vtipně mohou tyhle vyprázdněné symboly působit v jiném kontextu. Narazil jsi s tím na negativní reakce?
Jedná se o starší instalaci Return to Castle Wolfenstein. Jde o příběh hrdiny, jenž se vrací do nacistické pevnosti, aby z její věže vysvobodil uvězněnou princeznu. Tohle používání symboliky Třetí říše mi spousta intelektuálních přátel vyčítá. Je to ale součást mého vyjadřování, za níž vděčím svému dědovi. Když jsem byl kluk, vyprávěl mi spoustu, většinou dost morbidních historek z války. Že byly z větší části smyšlené, jsem neřešil. Měl ohromnou knihovnu druhoválečné tématiky. Životopisy Churchilla, Mussoliniho, Pattona. Byl to právě děda, kdo mi dal v sedmnácti přečíst Mein Kampf. Pod tímhle vlivem ve své tvorbě používám nacistické estetiky jako ultimátního symbolu pro veškeré zlo. Na negativní reakce jsem ale zatím nenarazil. Většinou se tvářím, že dovedu zabíjet pohledem, takže na žádné reakce většinou ani nedojde.

Projekce během koncertů Schwarzprior jsou prací jednoho konkrétního člověka, nebo celé kapely?
Ty jsou dílem našeho VJe Radka Pléhy, což je neuvěřitelně nadanej, šikovnej a schopnej člověk. Za tu dobu, co spolu jako Schwarzprior fungujeme, se z něj stal naprostej profesionál, jsem moc rád, že je součástí kapely a zároveň velkým přítelem.

Na výstavě Traum Records jsi prezentoval obaly vinylových desek neexistujících interpretů. Vzešla tahle myšlenka z obdivu k přebalům alb, které mají sílu působit jako hotové obrazy?
Konceptem téhle výstavy byla prezentace portfolia hudebního vydavatelství Traum Records, tedy kapel, které vydávají hudební nosiče, koncertují, prostě existují v mém komiksovém vesmíru. A právě skrz výtvarnou sílu samotnejch coverů jsem je na místě prezentoval jako skutečné kapely, existující v naší realitě. Povedlo se a několik návštěvníků se nakonec domnívalo, že jde o reálný hudební bazar.

Co všechno jsi převzal do své tvorby z doby, kdy jsi v Ostravě studoval v ateliéru pod Františkem Kowolowským?
Za působení v Ostravě a studium na tamější škole jsem strašně vděčnej. Co se promítlo do mé tvorby a myšlení nejvíc, je asi sociální podtext. Byl jsem vrženej do naprosto odlišnýho prostředí, než jsem do té doby znal, a byl konfrontovanej se situacema, který ve mně zůstanou zarytý už napořád. Hodně chlastu, drog a depresí, ale taky neuvěřitelně skvělejch přátelství, který přetrvávaj.

Měl Kowolowski vliv na vznik Schwarzprior?
Když jsme do Ostravy nastoupili, působily už na škole kapely jako Like She a I Love 69 Popgejů. Popgejové ke všemu pořádali výstavy a večírky, kde se scházela početná část studentstva všech ateliérů. Když byla jejich Strážná věž zrušená, došlo z mýho pohledu k útlumu výstav, večírků i koncertů. Zhruba v tuhle dobu jsme přišli na řadu my. S Edou a Radkem se známe už od prváku, každej jsme byli svým způsobem asociálové a podivíni, takže jsme na sebe logicky museli narazit. Založili jsme uměleckou skupinu GZ a začali pořádat výstavy a večírky v hospodě U závodníka, později pak koncerty v klubu Fiesta. A aby na nás ještě víc letěly holky, začali jsme zkoušet hudbu ve školní zkušebně. A tak nějak přišel Schwarzprior na svět.

Jak se vám hrálo na Colours? Přišlo mi, že kombinace expresivního vystoupení, projekcí a magického industriálu působila naprosto organicky a přirozeně…
Co se týče koncertu samotnýho, byl jsem hodně mile překvapenej. Nejvíc jsem si pochvaloval zvuk a vůbec technický zázemí. S dobrou aparaturou a schopnýma lidma se hraje zkrátka skvěle a je to velká radost. Publikum mě vlastně překvapilo taky. Vzhledem k zaměření festivalu jsem měl trošku obavy, ale ty se nakonec rozplynuly.

Tohle je tradiční otázka tohoto seriálu: která z našich kapel tě dokáže zaujmout skrze image?
Osobně na image zrovna moc nedám, ale kdo mě v tomhle spojení hned napadá, jsou Oceán. Nebo Vanessa, samozřejmě. Z dekadentnějšího ranku si vzpomínám na Chaozz, Lunetic a Holki. Nebo 5Angels, což je ale ultradekadentní. Eva a Vašek nebo Duo Yamaha na Šlágr TV, tomu říkám spojení image a hudby.

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články