Tops: Lidem se většinou nelíbí to, čemu nerozumí

Kanadská indiepoprocková skupina Tops letos vydala třetí desku Sugar at the Gate, kterou nenatáčeli jako ty ostatní v Montrealu, ale přesunuli se kvůli ní do Los Angeles. Jejich plyšový melancholický zvuk byl už v té době v jejich zemi známý a bylo načase vydat se dál a s čistou hlavou v novém prostředí nahrát album, na kterém dávají větší prostor starým syntezátorům i samotářským náladám plynoucím z ostychu k novému městu. Jaký je rozdíl mezi Kanadou a západním pobřežím a jaké to je být vůdčí postavou indie kapely v telefonickém rozhovoru prozradila jejich frontwoman Jane Penny. Po úspěšném koncertu na Sedmičce se tentokrát představí 10. listopadu v MeetFactory.

Díky, že jsem mohl zavolat o něco dříve, abych stihl vystoupení mé oblíbené dánské kapely First Hate. Jaké koncerty jsi stihla v poslední době ty?

Nedávno jsem měla šanci vidět She Devils, s nimiž jsme jeli tour i my. Bylo skvělé vidět je a nemuset po nich přijít na stage. Jinak mám už dlouhou dobu chuť zažít nějaký stadionový koncert, ale nějak mě neláká dnešní nabídka. Ráda bych si ale dala Fleetwood Mac, jsou to staří rockový blázni a u těch si člověk nemůže být nikdy jistý. Vlastně mi teď došlo, že bych měla zrychlit s plněním mého koncertního seznamu, protože tihle klasičtí rockový velikáni začínají pomalu odcházet.

Nedávno ses z L.A., kde vznikala vaše poslední deska, opět přestěhovala do rodného Montrealu. Co tě k tomu vedlo?

Někteří z kapely pořád žijí v tom domě, kde jsme spolu bydleli během nahrávání Sugar at the Gate, já ale chtěla zpátky do Kanady, protože je pro mě těžké být tak dlouho v jiné zemi. Jednou bych se tam ale chtěla na delší dobu zase vrátit. Bylo hezké poznávat, jak město funguje, a potkávat v něm nové lidi a postupně se přizpůsobit jeho rytmu. L.A. je o tolik jiné než Montreal, ne nadarmo o něm lidi mluví jako o nejevropštějším městě Ameriky, a to nejenom proto, že vznikl z francouzské kolonie. L.A. je úplně jiné, je to symbol západního pobřeží a vůbec celé kočovné americké kultury.

Takže L.A. jste si vybrali kvůli městu samému?

Hrálo to velkou roli, ale šlo i o praktické výhody. Montreal je vlastně docela malý na to, kolik lidí o něm mluví jako o kulturním centru. Tohohle jsme si všimla ale až poté, co jsem se z něj odstěhovala na západní pobřeží, které je oproti Kanadě tak rozsáhlé a těžké na pochopení a všichni se z něj stěhují do jednoho města, aby alespoň na chvíli zažili život v L.A. Teď vidím Montreal úplně jinak, protože v něm objevuji věci, které jsme dříve neviděla, což mi pomáhá po kreativní stránce.

NEZAVÍRÁME SE SAMI DO LOŽNICE

Po tom, co jsi zažila kapelní život v obou městech, myslíš, že by bylo lepší pro začínající kapelu zkusit štěstí ve městě jako L.A., nebo zůstat v Kanadě a budovat svoji dráhu tam?

Hele, já nevím, my to udělali, jak jsme to cítili, a bylo to nejlepší možné řešení. Když jsme se ocitli v USA, tak jsme měli už něco za sebou a mohli na tom stavět. Potkávali jsme se tam s mnohem více muzikanty, které jsme znali z dřívějška, a tak bylo fajn nemuset se všem představovat. Bylo super vidět se s lidmi, které obdivuji, jinde než na festivalech. Vsadit svoji kariéru na odstěhování se do takové města je podle mě riskantní. Když jsem například já byla mladší a začínala hrát, tak jsem moc věcí neřešila a prostě hrála koncerty a hned se stala součástí místní scény, která mě velmi podporovala. Jediné, co mě zajímalo, bylo užít si společná vystoupení. To byl ten hlavní důvod, proč jsem s hudbou začala. Chtěla jsem patřit do téhle komunity, která si umí užít každý večer, jako by byl poslední. Takže jsem vůbec neřešila komerční aspekty svých aktivit, což by v L.A. asi tak úplně nešlo, protože tam je hudební průmysl mnohem silnější.

Takže kanadská scéna je pospolitější než ta americká?

V Montrealu na tebe chodí lidi, na které jsi sám chodíval, a navzájem se inspirujete. Tohle by se ti v L.A. nestalo, tam se musíš nabalit na lidi, kteří tě umí prodat online, a ti musí zařídit, aby na tvůj koncert přišli lidi, kteří nalákají další. Je tam mnohem větší přetlak kapel. Není to ale černobílé a vyloženě špatně. V L.A. je zase mnohem víc pracovních příležitostí s opravdu dobrými muzikanty, protože sem hodně z nich jezdí na společné setkání. To se ti v Montrealu jen tak nestane, protože tam všichni berou věci víc umělecky a konceptuálně než řemeslně a dření u nástrojů nevěnují tolik času. Možná i proto tu máme silnější elektropopovou a houseovou scénu než jinde. V ní jde o to zavřít se do ložnice bez nutnosti s někým spolupracovat. My v Tops pracujeme ale jinak a v něčem je nám bližší právě model postavený na společném hraním a setkávání se s jinými muzikanty ve zkušebně než v barech, kde se o umění jenom mluví.

ROZTOMILÉ PÍSNIČKY

Vaše písničky je těžké nemít rád, je v nich hodně lehkosti...

Pro mě je důležité, aby hudba byla upřímná a uspokojující ve stejný moment. Někdo hledá jenom uspokojení a stačí mu k tomu pouze zvuky. Pro mě je ale důležitá i upřímnost, se kterou přichází právě i lehkost.

Nestává se vám, že by někdo zjednodušoval vaši hudbu pouze na roztomilé písničky?

Jestli na některé lidi naše hudba neplatí, tak je mi vlastně jedno, co si o ní myslí. Nesnažíme se oslovit co nejvíc lidí, jde nám o to, aby si ji ti, kterým se líbí, užili. Je třeba poslouchat hudbu včetně textů. Lidem se většinou nelíbí to, čemu nerozumí, a to je největší riziko všeho.

Ty nejsi jediná, kdo píše texty v kapele. Jak máte rozdělené role?

Kromě mě je píše i kytarista David. Na poslední desce šlo ale o velmi kolektivní záležitost, záleželo, kdo s čím přišel jako první. Někdy se vzala část melodie a postupně se na ní vázaly slova během toho, co jsme byli všichni v jedné místnosti. Zatímco já skládala slova, zbytek kapely rozvíjel původní melodický motiv. Dříve jsme tyhle věci dělali odděleněji a poté, co jeden z nás daný song napsal, jsme se domlouvali, jestli všechno sedí, jak má. Brali jsme všechno, co jsme měli, a pak se nápady snažili zefektivnit.

Je těžké si prosadit svoje texty? Jaké je tvoje postavení v kapele?

Sexismus mně nikdy nestál v cestě. Pro mě je naplňující, když někam přijedeme a lidi mě respektují jako leadera kapely. To ovšem není samozřejmost… Vím taky o spoustu ženách, které chodí na naše koncerty, protože jim naše hudba dodává odvahu. Když nás vidí, řeknou si, když to zvládají ony, tak my taky, a třeba nakopnou vlastní hudební projekty.