Tycho: mezi dvěma stěnami

Čtvrteční večer skýtal hned několik možností hudebního programu a mnozí by se možná i rádi rozdvojili, aby mohli zamířit do obou pražských klubů, které ten večer hostily zvučná zahraniční jména. MeetFactory uvítala po čtyřech letech Caribou, když program doplňovala kanadská vokalistka Jessy Lanza. Já dala přednost projektu ze San Franciska, který si říká Tycho, a zamířila do Roxy…

O deváté večerní se na scéně objevil Christopher Willits, který byl mimo jiné i jedním z hostů letošního festivalu Spectaculare. Kromě toho před necelými dvěma měsíci vydal desku Opening u známého labelu Ghostly International. Podle jeho vlastních slov nás měla čekat filmová stopáž s živým hudebním doprovodem… Na plátně se střídaly rozpohybované záběry, díky kterým jsme se mohli přesunout na různá místa - na bledě modrou oblohu, na níž proplouvala bílá oblaka, nebo se nám dostalo scenérie zapadajícího slunce, taky lesklé vodní hladiny. Obrazové výjevy fungovaly buď samostatně a prolínaly se na plátno za hudebníkem, nebo jej i částečně pohlcovaly. Dnes už je taková forma vizuálního doprovodu možná až standardní, ale funguje. Vypadá to prostě krásně. Willitsův hudební projev tak nakonec připomínal soundtrack k filmovému dokumentu zaměřenému na přírodní výjevy. Dohromady to funguje, ale na parketu v Roxy tomu tak nebylo… Možná za to mohl i fakt, že do hudebního obsahu neustále pronikaly štěbetající hlasy od baru, ale myslím, že Roxy pro takovou hudbu prostě není vhodná. Ačkoliv celá scéna působila líbivým dojmem a nedalo se jí nic vytknout, v Roxy funguje nějaká „energie“, která v sobě má klubového ducha… Návštěvníkům se dostalo takového kvanta ambientních ploch, že ho pomalu nemohli unést. A já taky ne.

Pár minut po desáté se objevil jak frontman Scott Hansen, tak i další členové kapely Tycho (kytarista, bubeník, klávesista). Po velmi vřelém uvítání ze strany diváků a historce o tom, že v Praze Scott kdysi strávil pár dní na dovolené, se do popředí dostala hudba plná melodických tónů a zvonivých synťáků. Některé tracky se v živé podobě dočkaly tanečnějšího „módu“, ale jinak jsme se pohybovali na hudebním poli, které jako kdyby bylo uvězněno mezi dvěma stěnami. Jedna skladba střídá druhou, a když se to takto stane pětkrát za sebou, kompletně se ztrácíte. Možná podobně jako u poslechu desky, kdy s malou nadsázkou ani nevíte, jestli už hraje další track, nebo je to ještě konec předchozího. Asi jsem od živáku čekala víc, než jsem mohla dostat. Headlinerům nemůžu upřít fakt, že jejich hudba i projekce působila vyspěleji než u Willitse, ale stejně jsem odcházela s jistou prázdnotou.

Ani jedno z vystoupení neurazilo, jen ve mně nezanechalo žádnou stopu nebo emoci, které bych si mohla odnést a schovat si je pod pokličkou jako vzpomínku na skvělý hudební zážitek.