Umčo má narozky! (Art’s Birthday, Brno)

Umčo se dle Roberta Filliou narodilo, když před miliónem let někdo hodil suchou houbu do kýblu s vodou. Pokud jeho výrok budeme považovat za přesný, umčo se letos dožilo přesně 1 000 054 let. Může teda legálně pít alkohol, řídit i souložit na celém světě, což mnohé vysvětluje. 17. leden je mezinárodní oslavou narozenin umča a Brno letos taky přichystalo pořádnou party.

Příchod fashionably late znamenal, že jsme se dostavili přímo do „díry“ a naším úvodním zážitkem bylo stěhování vibrafonu z Collective composition no. 1, kterou představila Lenka Novosedlíková a která byla vysílaná v přímém přenosu na rádiu Vltava. Zato jsme využili možnost shlídnout premiéru skladby Tomáše Vtípila: RADIACE 20161028, na kterou jsme vlastně zapomněli, protože se konala v Besedním domě a ne v Praze a je velmi komplikované se podívat na událost do víc než jedné sekce.

RADIACE 20161028 převedená Brno Contemporary Orchestra pod vedením dirigenta Pavla Šnajdra se sólistou Pasim Mäkeläm je prolínáním rozhlasového vysílání z 28. října a reálných zvukových situací, ve kterých se autor toho dne pohyboval. Komorní soustředěnou atmosféru, kde nikdo nevydá ani hlásku, protože je to přímý přenos, podtrhovala sluchátka hudebníků, dodávající další vrstvu poslechu hudby z rádia z rádia ze sluchátek do rádia. Fuckin‘ meta rádio. Fakt, že sólistovi nebylo vůbec rozumět, nebyl rušivý, protože občas asi skutečně nechceme slyšet ty kecy z rádia. Dramatický konec, dun dun duuuun, oční kontakt a ticho. Rozhlas skončil, jdeme pařit na Krutrock People of the Plastic Universe.

Teda ve skutečnosti Mitternachtmaus a jejich synth tribute. Když je dnes člověku dvacet, chce se mu přestěhovat do Berlína a chodit na technopárty, kde bohužel uslyší mnohem méně chytlavou hudbu, než je tahle. Hluboký zpěv víc než Die Roboter připomíná Rammstein, nutkání trsat v sedu na židli je však stejné jako na koncertu Kraftwerk, kde jsem neměli židle, protože to bylo na Pohodě. Synthpopová duše plesá. Je však škoda, že na bandcampu mají jenom deset skladeb, tenhle temný kompjůtr bych si točila pořád dokola.

Přichází dort! Nedostatečné množství svíček (pravděpodobně kvůli velikosti dortu) je nahrazeno oslavným nápisem, hepy bŕzdej tu jů se nekoná, pouštíme se rovnou do jídla. Dort má oříškovou náplň, balónky na zdech periodicky praskají a ve družné atmosféře se schyluje k afterparty v podobě italského dua Stefana Manconiho a EMANUELEBALIA. Spočívá to v propojování káblů a je to absolutně netaneční, takže všechno je, jak má být. Zvukově to perfektně sedí do ruchu oslavy a vizuálně je to zajímavá podívaná. I když lidi už začínají formovat diskusní kroužky a diváků u stolu není mnoho...