V Blansku je prý divná voda, říkali

Tohle by mohl být dobrý rok, říkám si, když dělám další pomyslný vryp do pomyslného sloupku u postele, němého svědka sobotních kocáků. V Blansku se prý nic neděje, říkali. V Blansku je prý divná voda. Nikdo tam nebydlí, potoky tečou do kopce a tak. Ještě že tam postavili ten Muzikograf.

Cesta z Brna do Blanska zabere asi čtyři písničky a dva tahy řasenkou, nic náročnýho. "Tohle jsou samý mladý kapely, jakoukoli formální chybu vyrovnávají nadšením," tvrdí týpek ve vlaku a nabízí mi ferneta. Přihlížející v klubu posedávají v křesílkách a volně se mísí s muzikanty, kteří hřeznou z nízkého podia na všechny strany a omotávají se navzájem kabely. Znáte kapely, co zahrají na jednu strunu jediný dlouhý Zvuk a polovina osazenstva hospody se na něj musí jít podívat zblízka? Tohle je ten případ.

První písnička přiláká i tu druhou polovinu. "Ahoj, my jsme Kruhy z Brna." Kruhy se naživo nenamáhají "napodobovat vycizelovaný studiový zvuk" (ehm). Živé vystoupení je mnohem lepší, dynamické, přirozené. Kořeny Kruhů vyrůstají mimo jiné z blanenských Got a Wolf a brněnských Labrador Tea, inspirují se u La Dispute, ale srůstají a kruhatí si po svém, melodicky, v duchu DIY. Hrají melodický post-hc-emo-něco-punk. V českých textech se míhají emoce, nasranost, touha i koleje mizející v mlze. Řev mezi kroutícími se knoflíky, chvilkové jakože-šílenství, jeden by málem napsal "metal". Je to silné a příjemné, srdíčko, follow, šlus.

Inheritance obrací list. Po úvodním kruhu post-HC řevu následuje jazz fusion variace slovensko-české instrumentální kapely. Skladbám velí pronikavý klavír, který si pohrává s kytarovou linkou, nechává se jí proplétat a na moment utichá, ale vrací se dřív, než se plně rozvine "očekávaný" postrockový feeling. Skladby se nečekaně lámou, vracejí po prošlapaných cestách, vrhají se z útesů. V kapele probíhá neustálá komunikace, zrzavá klavíristka se směje na borce a oni zase na ni. Drnčení strun se v interéru občas trochu rozplizne a rozhovory u baru bohužel přehlušují ty nejsubtilnější pasáže. Tuhle hudbu je potřeba poslouchat v noci a se sluchátky.

Nejhlasitější šmouhou programu se nakonec stává emocore mazec Anne M. Christiansen. Pětice kluků z Orlové (ex - The Sin of Lilith) zesiluje na maximum a slibuje oslovit například fanoušky Touché Amoré. Nepamatuju si bohužel ani slovo, ale byli naprosto skvělí. Svou přítomností vyplnili celou místnost, zpěvák se ponořil do publika a celé vystoupení působilo svěže a energicky. Závěr mě opravdu zaskočil, docela jsem se zapomněla a poslouchala bych to klidně ještě rok. Tak snad do roka a do dne...