V duši Roberta Craye

Roku 2006 se představil v Čechách coby předskokan Erika Claptona, téměř na den přesně před dvěma lety ohromil Lucerna Music Bar s albem Nothin But Love, úspěšné tažení do srdce českého diváka pokročilo i letošním koncertem. A opět přivezl nové, v pořadí jednadvacáté album In My Soul.

Cray začal hrát na kytaru už jako teenager, kdy vzhlížel ke vzorům jako Albert Collins, Freddie King nebo Muddy Waters a k jeho překvapení to byl právě Collins, který mu později pomohl dostat se do podvědomí, když ho vzal na turné coby předskokana. Za čtvrté album Strong Persuader získal první cenu Grammy, sbírku v pozdějších letech rozšířil ještě o čtyři další gramofonky a nedávno i uvedení do bluesové síně slávy. I když na to by snad bývalo ještě trochu času, Crayovi je letos jednašedesát a do důchodu se jak vidno nechystá. Spolupracoval s Keithem Richardsem, Johnem Lee Hookerem či výše zmiňovaným Claptonem, jeho brilantní hráčská dovednost mu získala i kontrakt s Fenderem, a tak nesou dva modely Stratocasterů Crayovo jméno.

Ale Cray není jen skvělý kytarista, ale i zpěvák a majitel velmi příjemného hlasu. Už prvními tóny úvodní I Shiver naznačil, jak se bude večer odvíjet. Bluesovo-soulový feeling, až extrémně pohodová atmosféra, která měla švih, lehkost a vtip. Crayovi kryli záda dlouholetí spoluhráči – klávesista a varhaník Dover Weinberg, baskytarista Richard Cousins a bubeník Les Falconer. Snad jen Weinberg dostal místy více prostoru k rozletu, jinak ale kapela udržovala kompaktnost a vlastně jen více či méně zdůrazňovala svého frontmana. Kdo si klídek rozhodně nedopřával, byl Crayův technik, který měnil kytary po každém kusu.

Cray komunikoval s publikem, s úsměvem přecházel vyznání lásky i pořvávání, s grácií se zvládla i technická závada. Two Steps from the End, I'll Always Remember You, Coming Home, The Things You Do to Me, Side Dish, Hip Tight Onions a mnohé další písně jak z nové nahrávky, tak uplynulých let, devadesát minut uplynulo ani člověk nepostřehl jak, kapela se téměř bez rozloučení zvedla a zmizela v zákulisí. Žádné přídavky, čas využitý téměř do poslední možné minuty, jaképak zdržování se s potleskem a úklonami.

Vlastně sympatický přístup, který alespoň nedrobil skvostný zážitek, a jelo se tak naplno po celou dobu. Jen povzdech na závěr: proč nemohli návštěvníci ani přes několik upozornění - včetně samotného hudebníka - vydržet necelé dvě hodiny bez natáčení a focení, bylo až smutně nepochopitelné.