Články / Reporty

V první linii (Algiers)

V první linii (Algiers)

Akana | Články / Reporty | 18.02.2019

Jak poznáme víkendové revolucionáře od těch, kteří to skutečně myslí vážně? Třeba tak, že ti druzí nenadělají tolik keců okolo. Namísto často otravných a mělkých agitací zaplevelujících prostor mezi písněmi na koncertech mnoha „angažovaných“ kolegů, Algiers všechny svoje výzvy a prohlášení pěchují pouze do hudby, a to jak verbálně, tak emocionálně. Tady se jde rovnou na věc, na stanovišti v první bojové linii už není čas rozdávat letáky. Ani návodné burcující projekce nejsou potřeba, jen strohý, barvy měnící nápis Algiers nad pódiem a hesla „I'm not the pig“ a „Power to the people“ po jeho stranách, zbytek je na divákovi. Ber, nebo nech být. Ale nakonec si stejně něco vezmete, protože zanícení Franklina Jamese Fishera, Ryana Mahana, Leeho Tescheho a Matta Tonga je takřka hmatatelné. Napětí a naléhavost v každé minutě nepřipouštějí lhostejnou odezvu. Můžete být tak jako já, a priori nedůvěřiví ke všem manifestům o boji za „naši věc“, ale Algiers vás donutí přinejmenším naslouchat a zamyslet se. Tedy spíš až když je po všem, protože sonický nápor je stejně drtivý a nekompromisní jako ten ideový.

Jakkoli byl předloňský koncert na Sedmičce jedinečný, většině tehdejších diváků odepřel vizuální kontakt s kapelou. Jenže vidět atlantské kvarteto při práci je ještě o třídu větší zážitek, je to skoro jako vyjít ven z Platónovy jeskyně. Absolutní odevzdání se hudbě, spontánnost i soustředění, intenzivní pocit, že každý okamžik je důležitý, to všechno se do mozku vpíjí nejen ušima ale i skrze sítnici. Franklin James Fisher teď s vousy a šátkem kolem čela trochu připomíná Jimiho Hendrixe, pódium ovládá se stejně zuřivým zápalem, ale dokáže být i uvolněný, v řídkých chvilkách, kdy se obrací k publiku, působí skoro ostýchavě. S dokonalým soulovým feelingem hřímá do mikrofonu, vzápětí se schoulí nad klávesami, pohrává si se smyčkami, jindy extaticky buší tamburínou do podlahy. Se stejnou autoritou občas vezme do ruky kytaru, ale přes ní je tu především Lee Tesche. A často je to velmi hlasitá práce. Zvukové stěny, feedbacky, hra smyčcem i dekonstrukce nástroje a to ještě stíhá podpořit bubeníka nějakou tou ránou do činelu. Tong je v kapele služebně nejmladší a nejméně nápadný, přesto nepostradatelný v bravurním propojení živočišného bušení s naprogramovanými beaty. Elektroniku stejně jako baskytaru má na levé straně pódia pod palcem Ryan Mahan a od začátku to rozjíždí ze všech nejvíc, s pohybovými kreacemi připomínajícími jakousi epileptickou variantu taj-či.

fotogalerie z koncertu zde

Algiers mají na kontě dvě skvělé desky, třetí se chystá (několik ochutnávek zaznělo i v Lucerně). Ale v živém provedení je všechno z nich několikanásobně intenzivnější, vyostřenější i proměnlivější. Algiers si se svými skladbami hrají, mění jejich kontury, ladí nálady, ohledávají jejich možnosti. Výsledkem je neuvěřitelně komplexní (ale nedefinitviní) hudební útvar rušící hranice mezi soulem, punkem, jazzem, noisem nebo elektronikou. Existují koncertní události, které se staly legendou překonávající čas. James Brown, MC5, The Clash... A najednou tu stojíte s pocitem, že jste právě svědky něčeho podobně zásadního. Aktuálního i nadčasového. Hudba Algiers žhne, pohlcuje i sálá. Je jako dobrý sex: v tu chvíli na ničem jiném nezáleží. Protože celý vesmír je teď tady.

Info

Algiers (us)
16. 2. 2019 Lucerna Music Bar, Praha

foto © Olga Staňková

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články