ScreamJay | Články / Reporty | 30.04.2017
Stovky, tisíce dešťových kapek na předním skle. Smířlivý chlad, palčivá nostalgie. Holka v metru, co voní po třešňové Coca Cole, a ten připlešatělý podivín v obnošené flanelce, který si právě pořídil svůj první smartfone. Jejich malé příběhy a ten můj, sluchátky spoutaný ve tvém světě. Rajská Zahrada je dnes mé předpeklí. Takhle jsi to chtěla? Vzpomínám, když jsi hrála před Russian Circles, tehdy tak strašně plachá, přesto bezmezně strhující, když jsi ztratila hlas a dobyla uhrančivou masou Dobešku. A co teprve loňský Brutal Assault, místo těkavé něhy pulzující údery, odezdi ke zdi, s maximální metalovou intenzitou. Nebojím se zavřít oči, pokaždé, když odcházíš, jen mám stále větší strach je otevřít.
Temnota je ve své podstatě strašně plochá a upřímná, to jen člověk se naučil dávat jí takové tvary, jaké jí potřebuje dát. Chelsea Wolfe temnotu od prvopočátku tvaruje, aniž by ji zbavovala její upřímnosti, uvěřitelnosti. Jenomže ve Futuru to byl večer otazníků, večer dříve či později přiznaných rozpaků. Jacob Bannon poskládal své Wear Your Wounds do okázale hvězdné koncertní sestavy, já mu ale tentokrát nešel naproti. Popravdě, letošní desku jsem si poslechl pouze dvakrát, den před koncertem. Čert ví, jestli je to jeho toužebně odžitá srdcovka a nebo žánrově nejednoznačná, stylová kulisa. Neustále mi tím připomíná projekt Palms s Chinem Morenem, formálně sympaticky poskládané, pro mě však stroze neosobní. Eponymní otvírák beru, baví mě ten refrén, ta gradace, jenže živě je neustále cítit potlačený temperament. Krotký rebel, u kterého sledujete každé gesto, jako by každou chvíli chtěl vyrvat mikrofon a vyřvat se do prostoru, jenže to se nestane. Víte to, přesto stále čekáte.
Proměna charismatického, drzého "floutka" v plachého Justina K. Broadricka (Jesu, Godflesh), podtržená větší než studiovou tíhou. Smířlivé, vláčné kontrasty. Chvílemi nekonečná bloudění, hledání sebe sama v táhlých plochách, nakousnutá občasným progrockovým sólem. Jacobova mimika tomu všemu, zdá se, věří. Písničkář se zavřenýma očima, co svírá v náruči svou basu, rozdává, ale nic si nebere nazpět. Wear Your Wounds zůstávají monologem, namísto prožitků ticho na baru, hledání slov v postupně řídnoucím davu. K Chelsea Wolfe se otáčím s důvěrou, havraní lady v předklonu, vysvobozuje nekonečné intro zvláštní živou verzí hitovky Feral Love. Jen střípky, motivy, dýchavičné tempo a překvapivě plochý zvuk. Ne, tohle ani zdaleka nepůsobí tak naléhavě, intenzivně jako na Dobešce (potažmo Assaultu).
Vše je čitelné, možná víc, než bych chtěl. Carrion Flowers tentokrát bez zhouby, empatická After the Fall popírá svou elektronickou mezihru a bezohledně eskaluje v somatické kytarové defilé. I když červená víle úplně nesluší, pro mě nejsilnější okamžik celého večera. Dlouhý valčík, váhavé doteky, mrazení mezi lopatkami. Nezaměnitelná Survive má sice sílu refrénu, jenže všechno na úrovni studiové produkce. Jako by se vrátila daleko před poslední desku Abyss, jako by jí okolnosti nutily popřít některé prožité příběhy. Nechci čekat víc, ale taky nechci odcházet s málem. Zavírám oči, třeba bude příště zase líp.
Chelsea Wolfe (us) + Wear Your Wounds (us)
26. 4. 2017 Futurum Music Bar, Praha
foto © Romana Kovacsova
Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024
Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...
Julia Pátá 15.04.2024
Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...
Kryštof Kočtář 13.04.2024
Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.
Jakub Veselý 12.04.2024
Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.
Dominik Polívka 08.04.2024
Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.
Marek Hadrbolec 08.04.2024
Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.
Kryštof Kočtář 02.04.2024
Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.
Kryštof Kočtář 31.03.2024
Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.