Články / Reporty

Velmistr zvuku Floex a jeho křest třpytkami

Velmistr zvuku Floex a jeho křest třpytkami

Anna Libánská | Články / Reporty | 10.09.2013

Jsou jména, o kterých se v hudebním světě mluvilo, ale postupem času se z jeho pomyslných tepen vytratila a upadla do propadliště hudebních dějin. Jsou i tací, kteří se v záři reflektorů vyhřívají pěknou řádku let a zmínka o nich už skoro nikoho nezajímá, protože o nich mluví zkrátka každý. Pořád. Existují ale i takoví, kteří na sebe nestáčí hledáčky hudební veřejnosti tak často, ovšem když už, tak je to bomba, která strhne všechny. A proto i kdyby se Café V lese namísto Prahy nacházelo na nějakém lesním palouku, Floex by měl na křtu nového EP Gone narváno. To se vsaďte.

Café V lese je přitažlivým koncertním místem hned z několika důvodů. Pražská omladina cílí obvykle na jiný druh hudby, navíc by si smokers unfriendly prostředí pro bujarý alkoholový večírek nejspíše nezvolila. Pro sečtělejšího návštěvníka je to bod k dobru, není nadto užít si koncert bez podnapilých hýkajících adolescentů, kteří od překročení jisté hladinky v krvi začínají hlasitě pořvávat na skupinu, ačkoliv koncert už dávno skončil a členové se občerstvují v zákulisí. Takový sečtělý posluchač jistě ocení i výtečnou akustiku, kterou se místní sklepení, neřku-li podhoubí, neboť je zde úrodná půda pro dobré hudební zážitky, pyšní. A co teprve prostory. Z neutrálních kamenných zdí v mžiku vykouzlíte éterickou svatyni i temné Draculovo sídlo.

Scenérie, kterou zvolil Tomáš Dvořák aka Floex se svým doprovodným bandem, budila dojem abstraktního obrazu. Bubeník za plexisklem. Zpěvačka vlnící se do elekrizujících rytmů, jako by snad chvílemi ani nebyla součástí kapely, ale jednou z divaček. Klarinetista odstrčený na vedlejším pódiu, jehož procítěná hra působila spíše jako one-man show. A za tím vším rozehrávají na plátně v pozadí barvy a tvary svůj duet se zvukem.

Vpředu trůní Floex. Dirigent veškeré abstraktní podívané, velmistr tónů entuziasticky ponořený do své hudby. Ninja Tune po česku. Jeho hra na xylofon připomíná tanec kouzelných hůlek, jež si jen tak povlávají vzduchem, čas od času natrefí na klávesy, jejichž čarokrásné zvonivé tóny rozechvívají přítomné. Tóny prosté naléhavosti a negativního zabarvení uvedly posluchače v naprostý klid, harmonii a staly se posly slastného očištění. Všechen shon a ruch neúprosně se pohybujícího velkoměsta zůstaly na prahu sklepení, dovnitř se nepodařilo proklouznout ani dozvuku té nejneodbytnější stresuplné ozvěny. Introvertův ráj, extrovertova oáza.

Po sérii starších písní přišel na řadu samotný akt křtu. Publikum netrpělivě vyčkávalo, ale žádné šáňo se nekonalo. Jen stříbrné třpytky. Určitá symbolika v tom je, možná jde o předzvěst stříbrné desky. O tom, že by si nějaké ocenění zasloužil, nás Floex přesvědčil hned vzápětí. Byl okouzlen přijetím desky u publika natolik, že neplánovaně zahrál zcela nový song.

Floexovi se podařilo něco nevídaného. Dostal publikum do varu dříve, než koncert vůbec začal. Zásluhu na tom měly nevětratelné sklepní prostory, v nichž se, díky absenci klimatizace, vyšvihla teplota na takových 35°C. Ke konci koncertu si většina návštěvníků mohla takřka ždímat trika. Pokud budeme hektolitry potu považovat za měrnou jednotkou úspěšnosti vystoupení a blaženosti publika, vyhrál Floex na plné čáře. Navíc nás koncertní zážitek obohatil i o odpověď na jednu palčivou otázku, kterou si položil už pan Werich. Moře, strýčku, proč je slané? Ve 21. století konečně známe odpověď... Je to pozůstatek Floexova koncertu. Vzpomínky na budoucnost.

Info

Floex
6. 9. 2013, Café V lese, Praha

foto © Andrea Petrovičová

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Dvě světla na konci deště (Kaleida + Viah)

Tomáš Jančík 28.03.2024

I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.

Swag a dechberoucí sexappeal (Annet X & NobodyListen)

waghiss666 24.03.2024

Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.

Mezi chaosem a soustředěním (The Ex)

Akana 24.03.2024

Pří ohlušujících noiseových náletech se především Hessels s Moorem svíjeli se svými nástroji s takovou bezuzdností, až to bylo o strach.

Róisín Murphy: elegancia a veľa vtipu

Michal Mikuláš 20.03.2024

Vstupenky na nenapodobiteľnú írsku disco queen boli v nedeľu popoludní už nedostupné. No wonder...

7 okamžiků South by Southwest 2024

David Čajčík 20.03.2024

Unikátní zážitek, kdy je možné vidět jedny z největších jmen amerického kreativního či tech průmyslu, hollywoodské hvězdy vedle stovek a stovek zcela neznámých hudebních projektů.

Někdy to vazbí, někdy vázne (Idles)

Michal Smrčina 17.03.2024

Nadšení bylo všudypřítomné, k hale přijelo pár autobusů zapálených výprav. Možná nevěděli, co SaSaZu znamená, možná jim to bylo jedno.

Ze dna spirály (hackedepicciotto)

Kryštof Kočtář 15.03.2024

Po zvukové stránce v něm – obdobně jako rovněž dvojice Dead Can Dance – namíchalo koktejl ze surovin z celého světa, avšak rozhodli se jej vypít v berlínském techno klubu.

Zapleteni v sítích filmu (FAMUFEST)

Tomáš Jančík 13.03.2024

Zpoza rohu ulice slyším šum, z dálky vidím ve tmě modře svítící neon a pod ním nespočet hloučků převážně studentů. Co bylo dál?

Harfa, která si vše pamatuje (Mary Lattimore)

Julia Pátá 12.03.2024

Každá další píseň se vznáší mezi klidně usazeným publikem, proplouvá kolejemi a mizí společně s vlaky jednou za čas projíždějícími kolem pražské MeetFactory.

Extatická geometrie s Meshuggah

Jan Starý 11.03.2024

Někdo poslouchal v nábožném vytržení, někdo mával vlasy do – některého – rytmu, nadšení ale působilo celkem univerzálně.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace