PLAYER FM

Články / Rozhovory

Rozhovory

Ventolin: Ten divný moment, když člověk doučí a jde někam řádit

Ventolin: Ten divný moment, když člověk doučí a jde někam řádit

|

Zrzek s velkými brýlemi, nenapodobitelnými tanečními kreacemi a modrou šusťákovkou poprvé publikum oslnil před sedmi lety. Inspirovaný detroitským technem, vybavený analogovými krabičkami se změtí tlačítek a zatvrzele se vyhýbající jakémukoliv hudebnímu softwaru Ventolin dodnes zůstává jedním z nejoriginálnějších projektů české elektronické scény. Za medicínskou přezdívkou evokující astma se skrývá David Doubek, performer, DJ, člen postpunkové kapely Kazety, divadelního souboru Nejhodnější Medvídci i akademické obce Karlovy univerzity a dva roky po nadupaném albu Totem chystá nové EP.

Ventolin i Kazety hrají od roku 2007. Souviselo obojí přímo s rozpadem tvé předchozí kapely Undo?
Undo jsme založili v roce 2006 s Johanou a Honzou Turnerem. Jednou jsem slíbil koncert na malém hudebně divadelním festivalu v Pardubicích, který pak nevyšel, protože oba měli jiné povinnosti. Bylo mi hloupé slib rušit a rozhodl jsem se předvést nějakou kravinu sám. Tak se zrodil Ventolin. Netušil jsem, co to způsobí. Těch pár lidí, co přišlo, bylo tak nadšených, že jsme hned domluvili další vystoupení, což mě od jara přimělo k práci na nových věcech. V říjnu 2007 jsem měl první oficiální vystoupení na Bohemian Like You v Praze. Potom mě pozvali na tehdy významný elektronický Sperm Festival a po něm se to rozjelo. Kazety vznikly později. Až po rozpadu Unda na podzim 2007. Měli jsme vnitřní spory, ale Johana i po rozpadu chtěla něco dělat. Zkusili jsme udělat pár písniček jinak než dřív a první vystoupení jsme měli na začátku roku 2008.

Jak vznikl Ventolinův modrozelený dres?
Kdysi jsme měli kapelu, ve které jsme byli hodně přísní, vůbec jsme nedbali o image. Brali jsme ji jako podružnou záležitost, co řeší akorát popaři. Metodou pokus omyl jsme ale zjistili, že tento přístup není správný, a v kapele Uzo, kterou jsme měli před Undem, jsme na image začali intenzivně pracovat. Nakupovali jsme různé věci, já měl šílené kalhoty, košili z umělé hadí kůže... Samý bizár. S Undem jsme měli zase jiný vizuální styl. Něco mezi myslivci a Star Trekem. V rámci nákupů kostýmů jsem si v jednom second handu koupil taky tu bundu. Nikdy jsem ji nepoužil, na vystoupení s kapelou mi připadala moc pěkná, na chození mezi lidi jsem se v ní necítil. Když vznikl Ventolin, znovu přišla potřeba nějak vypadat, tak jsem zkusil tohle. Bundu, pohyb a světla. Poslední dobou si ale občas bundu zapomínám nebo nestíhám vzít, kolem přípravy je moc věcí na práci.

Vyvíjí se tvá performance?
Princip je pořád stejný. Musí v ní být pohyb, aby lidi strhla. Nejdřív jsem měl jen světla, byl jsem proti projekcím, alespoň proti těm, které jsem tehdy znal. Šlo o moc akademické věci. Pak, jsem ale poznal lidi, kteří projekce dělají jinak, takže na vystoupení přibylo pásmo od Honzy Košátka, které používám. Před dvěma lety jsem začal spolupracovat s VJ Texou a rád bych to posouval stále dál. Nicméně světelné kužely, co mám od začátku, mají už téměř rituální status. Jsou celé rozbité, ale když začnou blikat, je to mystické. Těch se zbavit nemůžu a nechci.

Vedle uměleckých aktivit se živíš výukou kulturní antropologie na katedře psychologie Karlovy univerzity. Jaký jsi vyučující?
Někdy lepší, jindy horší. Zkušenosti, co mám s vystupováním, mi pomáhají. Snažím se dělat vyučování zábavné a studenty zaangažovat, aby mé hodiny nevnímali jen jako nudnou přednášku. Musím být důkladný, z principu mít určitou míru nároků, jinak studenti přestanou na přednášky chodit a ztratím respekt. Ale zlý nejsem.

I svou výuku tedy vnímáš jako performanci?
Jinak to ani brát nejde, když má člověk hodinu a půl přednášet. Pokud nastoupí s přesvědčením, že je to nesmyslné a lidé mu nebudou rozumět, taky to pak takové bude. Když ale výuku zkusí pojmout po svém a tak, aby studentům hodina utkvěla, pravděpodobně se to podaří.

Jak své přednášky ozvláštňuješ?
Klasickými divadelními prostředky jako zcizování, dlouhé mlčení, upřené koukání, práce s rytmem mluvy. Nebo děláním úplných kravin. Je potřeba vytvářet zvraty.

Chodí tví studenti na vystoupení Ventolina?
Chodí. Pokud se to dozví, což se nějakým způsobem stále dozvídají. Asi před dvěma roky jsem udělal i speciální vystoupení pro studenty v rámci vzpoury proti školnému, kdy se na pražských univerzitách konal týden kulturních akcí a nechodilo se do školy.

Necítíš v tom určitou schizofrenii, když jsi přes den pedagog, večer děláš party a ještě se to místy prolíná?
Dřív jsem to vnímal schizofrenně. Měl jsem pocit, že hraní musím v práci utajit. Držet obojí oddělené. Postupem času jsem ale zjistil, jak namáhavé to je a že zajímavější je si vše přiznat a dál s tím pracovat. Ten divný moment, když člověk doučí a jde někam řádit, tam stále je. Některé přednášky jsou ale z podobného materiálu, nemohou být suché a nezaujmout. Je dobré využít zkušenosti z performancí pedagogicky. Ve výsledku si to úplně cizí není.

Dá se stejně, jak využíváš na studenty divadelní postupy, využít akademické znalosti na hraní?
Nedá. Zrovna předevčírem někdo dal na Facebook deset pravidel sestry Cority Kent. Jedno z nich znělo „Nesnaž se analyzovat, když tvoříš.“ Což je přesné, protože to jsou zcela jiné činnosti. Zjištění, která obory jako psychologie a antropologie produkují, nejsou ničím, co by člověk mohl přímo použít. Sekundárně je můžeš využít k pochopení toho, co se dělo, ale do kreativního či běžného života se dají zasadit jen stěží. Snad v politice nebo když člověk řeší velké problémy. Ale při vystupování... Jakmile si to člověk začne překládat do vědeckých slov, je po všem.

Krom výuky děláš terénní výzkum v sociálně vyloučených komunitách. Například text „We are gypsies and we are online“ podle mých informací vychází z tvých zkušeností spojených s touto činností. Je za ním konkrétní příběh?
Je těžké dostat konkrétní přímou zkušenost do písniček. Tohle ale byla opravdu situace, kterou jsem zažil. Ve výzkumu jezdíme za lidmi do jedné vesnice v západních Čechách, kteří žijí ve velmi těžkých podmínkách. Mohl bych psát protestsongy nebo se dojímat, občas to myslím nějací tvůrci dělají. Já to takhle necítím. Jednou jsme ale byli v šíleném polorozpadlém paneláku zevnitř vyztuženém trámy a povídali si tam s jeho obyvateli. V jednom okamžiku otec, hlava rodiny, zalezl do pokoje, pak se z něj vyklonil a měl notebook – už ten notebook v onom místě byl sám o sobě bizarní – a do toho prohlásil: „No, my jsme sice chudí cikáni, ale jsme online.“ A to byl přesah, který mi utkvěl v paměti.

Odráží se podobně osobní zkušenosti i v dalších tvých textech?
Texty musí vycházet ze zkušenosti, zevnitř. I hudba. Ale přímá cesta, jakou se zkušenost transformuje do výsledku, asi není. Obvykle zůstanou útržky slov a situací, které nějak zužitkuji.

V souvislosti se svým albem Totem jsi řekl, že se ti do textů a představ pořád promítají zvířata. Čím to je?
Rád trávím v přírodě hodně času, vyloženě milovníkem zvířat ale nejsem. Bydlel jsem na vsi a tam mi příroda dokázala pěkně pít krev. Byly tam mouchy a myši a slimáci, co všechno žrali... Přírodu jsem tehdy poznal i z hrubší stránky, jako živel, se kterým člověk může dost zápasit. Mám ale podvědomý pocit, který neumím vysvětlit, že to do textů patří. Teď budu hrát na charitativní akci na podporu psího útulku, občas se tedy ke zvířatům opravdu dostanu (smích). Přírodní aktivista ale nejsem.

Hraješ na kytaru, baskytaru, bicí, akordeon. Využíváš všechny tyto nástroje jako Ventolin?
Ano. Neumím ale hrát na všechno stejně, bicí a harmonika jsou jen pozůstatky z divadla. Na kytarové samply i baskytarové prvky s úspěchem používám nejpitomější nápady, které jsem si kdy nahrál a myslel si, že k ničemu nebudou. Bicí jsem využil druhotně při programování beatů. Harmoniku jsem nevyužil, ale harmonium ano.

Experimentuješ při nahrávání samplů hodně?
Poslední dobou mě hodně zajímají magnetofony. Je ale těžké sehnat funkční stroj nebo někoho, kdo ho umí opravit. Nedávno jsem si koupil dva modely, které bych rád oživil.

Pracuješ teď na něčem novém?
Musel jsem poslední čtyři měsíce psát odbornou práci na univerzitě, což mě vyčerpávalo, a hudba šla stranou. Ale udělal jsem v té době s projektem Tuzex písničku Šejk tancuje šejk, také video Budget Cuts s VJ Texou nebo remix k singlu Old Tin Can od Die Alten Maschinen. Teď, když je práce odevzdaná, chci se do toho pořádně dát a po pauze mě návrat k tvorbě o to víc vzrušuje.

Uvažuješ o dalším albu?
Spíš o EPčku. Album by trvalo moc dlouho. Chtěl bych něco nového vypustit brzy. Zatím přemýšlím nad čtyř, pěti písničkovou věcí, něco už mám předpřipravené, ale stále se to vyvíjí.

Ze začátku ses jmenoval DJ Ventolin, pak jsi slovo DJ vypustil, protože jsi hrál živě a lidi to mátlo, teď ale děláš i DJ sety. Nenastal opět problém s matením publika?
Bohužel ano. Na začátku mi připadalo jako prča říkat si DJ Ventolin, dobře to znělo. Ale lidi nechápali, že jde o autorskou živou záležitost. Chodili za mnou, jestli bych jim nepustil nějakou písničku. Těžko jsem jim vysvětloval, že ji nemám z čeho pustit. Teď jsem začal dělat i DJ sety a blbé je, když se lidi nepodívají pořádně a spletou si, na co jdou.

Jak ses k DJingu dostal?
Asi jako každý hudebník. Po nás se občas chce, abychom DJ sety dělali. První požadavek na DJ set padl na Letní filmové škole v Uherském Hradišti, kde jsem hrál s Kazetami. Myslím, že se tyto žádosti objevují taky z ekonomických důvodů, živé hraní je pro klub dražší i náročnější na přípravu. Ambice být DJem, co pouští tracky, jsem ale nikdy neměl. Víc mě zajímá živá forma. DJing je pro mě zajímavý v tom, že mě nutí hledat nové věci a poslouchat důkladněji, co dělají jiní.

Podle čeho do svého DJ setu vybíráš, co na akci budeš hrát?
Podle toho, co bych sám rád slyšel na party. Normálně by na sebe při DJingu věci měly navazovat a jet v jednom tempu. Já jsem například dnešní set pojal tak, že jsem začal na 90 a skončil na 130 BPM. Líbí se mi, když atmosféra postupně graduje.

Jaký je rozdíl mezi živou performancí a DJ setem?
U živého setu mám mnohem větší možnosti všechno ovlivnit. U nahraných tracků je dané, kdy přijde zlom a možnosti přibalovat nebo ubírat prvky jsou omezené. Spousta lidí to řeší Abletonem, v němž různé smyčky a úryvky, které lepí dohromady, ale takový druh performance mě nikdy nezajímal, a tak pouštím písničky, co mám rád. Seriózní DJing respektuji, ale úplně se v něm nevidím.

Máš ve svém životě hodně veřejně viditelných rolí – akademik, muzikant, dj, herec. Ve které se cítíš nejvíc sám sebou?
Nejvíc musím hrát nějaké role v práci, akademická úloha je nejtěžší. Nejmenší pocit, že se přetvařuji, mám s Ventolinem ale to je asi normální.

Info

Text: Adéla Procházková
Foto: Mizuki Nakeshu

Interview je jedním ze série publicistických interview s českými DJi, která tvoří tvůrčí část bakalářské práce na katedře mediálních studií a žurnalistiky FSS MU.

Relevantní články

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Rozhovory

xp recenze

Kryštof - 25 (Best Of) 80% Kryštof - 25 (Best Of)
Nickelback - Feed the Machine 70% Nickelback - Feed the Machine
Beth Ditto - Fake Sugar 70% Beth Ditto - Fake Sugar
Katy Perry - Witness 80% Katy Perry - Witness
SikTh - The Future in Whose Eyes? 80% SikTh - The Future in Whose Eyes?
SikTh - The Future In Whose Eyes 80% SikTh - The Future In Whose Eyes
Clipping. - Wriggle 60% Clipping. - Wriggle
Petr Nikl - Vosa 80% Petr Nikl - Vosa

Akce

ostravské dny (do 2/9)
fotoexpo (do 21/10)
rock for churchill (do 26/8)
wolf lost (bez záruky)
kviff 2 (do 9/7)
nick cave (do 26/10)