Tomáš Kaňka | Články / Reporty | 12.11.2017
Druhý listopadový týden, špička hutného post-metalu, plný sál, záštita pražské Alternativy. Jako by se ten loňský příběh opakoval. Legendární klubový festival pro aktuální ročník zvolil obdobou strategii a do programu postavil vedle jazzové improvizace a elektronického experimentu taky zeď z metalových kytar. Loni světelné tanečky s Celeste, letos vizuálně bombastická Amenra. Loni Ponec, letos neméně působivý prostor La fabriky. Dál už bez paralel, koleje se rozjíždí.
Než vykolejíme, nastoupí Kalle, milé táborské duo, které pár dní před pražským koncertem vydalo nástupce dlouhohrajícího debutu. Koncertní set sice načíná klasika My Lost Child, na nové kousky však dochází záhy – u Fear a Stones říkám dobrý, u Shadows spíš ne, ale uvidíme doma. A jinak? Bezva. Bodují triphopové půdorysy, tradičně výtečný přednes Veroniky Buriánkové i postrockově zabarvené gradace kytary Davida Zemana. Nejlíp je pak ve vypjatějších pasážích, kdy Kalle plně využívají specifik velkorysého prostoru a nacházejí balanc mezi intimitou a naléhavostí. Amenra má nač odpovídat.
fotogalerie z koncertu tady
Rychlá přestavba, promítací plocha do polohy připraveno, kapela přichází. Boden je skladba pro začátky a Belgičané to ví – rituální údery skleněných lahví předznamenávají první kytarové ortely. Když se ozvou, není o jejich charakterističnosti pochyb. Amenra. Zemitost sludge/blackových riffů se střetává s vysoko položeným řevem, hutnost s bezútěšností. Zpěvák Colin H. van Eeckhout se sice pořád neotočil, zato na novince přidal několik neřvavých pasážích. Proti experimentu nic nemám, proti laciné plačtivosti ano.
Vévodí práce s intenzitou, hra na vyčkávání a úder. Odtud ona koncertní síla, pověst živé kapely. Jenom to překvapení chybí. Zbytečně se avizuje, volám po změně tempa, marně vyhlížím nový motiv. Přesvědčivá apokalyptická atmosféra a vizuálně sonická uhrančivost svádí k plnému odevzdání, ubíhající čas však nutí zamýšlet se, nakolik je současný koncept Amenry vyčerpán.
Festival Alternativa: Amenra + Kalle
9.11.2017 La Fabrika, Praha
foto © Anna Baštýřová
Tomáš Jančík 28.03.2024
I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.
waghiss666 24.03.2024
Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.
Akana 24.03.2024
Pří ohlušujících noiseových náletech se především Hessels s Moorem svíjeli se svými nástroji s takovou bezuzdností, až to bylo o strach.
Michal Mikuláš 20.03.2024
Vstupenky na nenapodobiteľnú írsku disco queen boli v nedeľu popoludní už nedostupné. No wonder...
David Čajčík 20.03.2024
Unikátní zážitek, kdy je možné vidět jedny z největších jmen amerického kreativního či tech průmyslu, hollywoodské hvězdy vedle stovek a stovek zcela neznámých hudebních projektů.
Michal Smrčina 17.03.2024
Nadšení bylo všudypřítomné, k hale přijelo pár autobusů zapálených výprav. Možná nevěděli, co SaSaZu znamená, možná jim to bylo jedno.
Kryštof Kočtář 15.03.2024
Po zvukové stránce v něm – obdobně jako rovněž dvojice Dead Can Dance – namíchalo koktejl ze surovin z celého světa, avšak rozhodli se jej vypít v berlínském techno klubu.
Tomáš Jančík 13.03.2024
Zpoza rohu ulice slyším šum, z dálky vidím ve tmě modře svítící neon a pod ním nespočet hloučků převážně studentů. Co bylo dál?
Julia Pátá 12.03.2024
Každá další píseň se vznáší mezi klidně usazeným publikem, proplouvá kolejemi a mizí společně s vlaky jednou za čas projíždějícími kolem pražské MeetFactory.
Jan Starý 11.03.2024
Někdo poslouchal v nábožném vytržení, někdo mával vlasy do – některého – rytmu, nadšení ale působilo celkem univerzálně.