Wayne Shorter, ukázněnost i svoboda

Slovo legenda či hvězda se v souvislosti s festivalem Struny podzimu objevuje často a více než oprávněně, vždyť osmnáctý ročník opět přinesl hudební špičky. V případě Wayna Shortera platí tato slova dvojnásobně. Osmdesátiletý saxofonista patří bezesporu k nejlepším jazzmanům vůbec, do Prahy navíc zavítal s pianistou Danilem Perézem, kontrabasistou Johnem Patituccim a bubeníkem Brianem Bladem.

Kvartet přilákal do Lucerny velké množství návštěvníků, ještě pár minut před začátkem se táhla pasáží fronta čekajících. Shorter si k narozeninám dopřál pětadvacátou desku Without a Net a právě úvodní skladba nahrávky, Orbits, celý koncert zahájila. Sledovat bravuru jednotlivých hráčů mazlících se s nástroji bylo natolik fascinující, že čtvrthodinové skladby utekly jako voda. Sám Shorter se místy spíše upozaďoval, prim v těch chvílích hrál dialog klavíru s kontrabasem. Nejživější člen čtveřice, Patitucci, si hru užíval, kolegy zahrnoval úsměvy i grimasami, pomrkával na všechny strany, vyplazoval jazyk, jeho radost byla až nakažlivá. V uvolněné atmosféře první poloviny večera nebyla nouze o překvapivé hudební momenty.

Po přestávce se pódium zaplnilo a na scénu vběhla Pražská komorní filharmonie pod vedením dirigenta Martina Kumžáka. I poté se pokračovalo novinkou z Without a Net nazvanou Pegasus, zazněly i starší kusy Lotus či Prometheus Unbound. Propojení kvartetu a filharmonie vyznívalo sice přirozeně, místy snad až příliš jednotně, právě na úkor zahraničních hvězd. Kvartet byl ukázněný a jen málokdy vybočil ze zvukových řad českého tělesa, jako by se jednalo o živé provedení filmového soundtracku. Momenty nevázanosti a hravosti slušely čtyřce bezesporu více. Dlouhý, několikaminutový potlesk vestoje sice vrátil hráče zpět jen aby zamávali a poděkovali, těžko ale byl někdo zklamaný. The New York Times označil Shortera za „největšího živoucího jazzového skladatele“, pražské publikum to jen potvrdilo.