Welcome to our drive-in theatre! Enter Shikari.

"Good evening, folks! Welcome to our drive-in theatre. We have a wonderful entertainment lined up for you and your family... Show starts in ten minutes." Americkou upoutávku ze šedesátých let střídá zvuk klasických techno vypalovaček z roku nula. A lidi, světe div se, nejsou otrávení; vyčkávají, rozumí angličtině, smějí se a dokonce i tancují. Zástupy lidí jsou na sobě namačkané až k zadnímu baru, projít do předních řad lze pouze ozlomkrk a ještě tam budete stát na jedné (něčí) noze. Zastavím se v první třetině sálu kousek od stěny - aspoň se vyhnu tomu malému moshpitečku, co zažehli vsetínští Criminal Colection támhle, že... Oh wait. Sál se během tří minut natlakuje po okraj a zmizí ve tmě.

Ve všech ostatních zemích během koncertního turné Enter Shikari lidi kultivovaně postávají a hlasitě ječet je napadne až v okamžiku, kdy se rozsvítí reflektory na pódiu. Brno je výjimkou: tady se řve pořád a pot stříká po litrech. Musíte jim ale nabídnout dobře vystavěnou show. Do tmy se rozbliká zběsilé bílé světlo, epileptikova noční můra, a kolem hlavy se náhle zvedne prales rukou. Mindsweep je otvírák jak prase, graduje v něm pečlivě vybudované napětí, které následně vybuchne do prvních řad. Všechna lidská těla začínají skákat zároveň a celá přední polovina publika se stáčí v circle pitu včetně lidí u zdi. Na pódium neustále někdo šplhá a skáče zpátky po zádech. Nevybavuju si, že bych tohle na Flédě kdy viděla.

Po úvodním vypětí následuje Destabilise z předchozí desky, na dýchání není čas, spát budeme v hrobě. Nejsem ten typ, co by nějak zvlášť obdivoval rapové prvky, ale mám ráda elektroniku i bordel a oceňuju, co Enter Shikari dělají s publikem. Kdyby tak byl zvuk v přední části trochu čitelnější! Pokroucené pazvuky strun zmuchlané psychopatickými smyčkovači vás nutí učůrnout blahem - tedy pokud zrovna víte, kde máte tělo. Se skupinkou ženských nás to mezitím odnese o několik řad dopředu. Skáčeme v obřím chumlu, prsa na prsa. Lidi si lezou po hlavách. Uvažuju, jestli mám pořád ještě telefon a peněženku.

Po pátém songu už nemůžu dýchat a jakmile mi veliký opilý chlap vrazí loket do brýlí, definitivně vyklízím pole. Polévám si hlavu vodou a sborový zpěv The Last Garrison i Torn Apart už pozoruju ze zadního baru. Tahle kapela má slušný talent vytvořit a prezentovat příběh, vizuál i symboliku, co přilákají lidi ochotné vyskákat si játra z těla, i když šli vlastně jen náhodou kolem, jako třeba já. Už jsem viděla příliš mnoho otrávených davů na koncertech, takže mě fakt těší, že dnes skáčou i osoby čekající u baru na pivo a ani triviality typu noha politá pivem nebo džus ve výstřihu mi nemůžou zkazit večer.

Půlka setlistu se nakonec věnuje nejnovějšímu albu. Zpěvák Rou Reynolds šplhá na stojany, basák leze na bedny a skáče z nich, bubeník ze sebe strhne tričko a kytarista odplouvá na rukou publika kamsi doprostřed sálu, přičemž nepřestává hrát. Při přídavku Dear Future Historians (nezvykle jemná klavírní balada s účastí dechových nástrojů) si publikum ochotně sedá na podlahu, aby se následně vymrštilo při závěrečné absolutně šílené Zzzonked! a vypudilo ze sebe poslední kapky vody, zatímco hudebníci vyhazují nástroje do vzduchu. "I think this is the sweatiest stop of the tour," hodnotí Rou potěšeně takřka vyprodanou akci. "I'm sweating like a piece of shit. I don't know how you do it, you're crazy. Thank you!"