Za maskou potměšilé úšklebky (Lambert + Federico Albanese)

„Poď, Lenko, bude se ti to líbit, přísahám!“ Jestli se mi to bude líbit a je to klavírní, tak jdeme do filharmonie, že ano? Jsem tu chvíli a už mi dochází šaty. Vyškrábu se slepou ulicí na kopeček do Hammu a čekám na zastávce. Zatroubí na mě auto. Tak sakra, já tady nepracuju. Vypadám velmi distingovaně, tak co troubíš, debile. Rychle mi dojde, že stačila kožená bunda. Když má i právník svetr. Co už. Líp se mi aspoň o pauze pije crémant.

V Rotonde dlouho nikdo není. Je to fantastická budova tvaru hranatého cirkusu, skrze strop prosvítá nebe, pohodlné plyšové sezení, vespod aréna. Federico Albanese, malý nesmělý Ital, si minimalisticky smyčkuje a hladí klávesy. K tomu famózní světla a triky s mlhou. Vyhrají si s pěti reflektory, chvíli jsem jako v temné komoře a medituju nad clustery. Náš expat pár do páru o přestávce vyzvídá, cože je to za hudbu. Když ty píšeš pro ten hudební časopis. My si myslíme, že je to taková relaxační hudba na pozadí k práci nebo trochu jako filmová hudba. Vytahuju Cage, ne, neznají Cage. Předsálí je složené ze sirek velikosti stropních trámů. A asi je to jiné, když člověk sedí a musí to poslouchat, že jo. Ano, přitakám. Wagnera si taky musíš vysedět. Téma uslyšíš první den a vrátí se ti čtvrtý. No, aspoň byl takovej skromnej, ťunťík. Nepřijde mi to jako zásadní vlastnost, ale pak začne hrát Lambert. Arogantní Němec v teplákách s bubáckou maskou a začínajícím pivním břicepsem. Techniku má skvělou. Uměleckou personu totálně na hovno. Rád se v pauzách poslouchá a vypráví vtipy typu „když mě starší bratr mlátil“. Jeho akcent formuje na konci vět slizké sykavky a za maskou cítím potměšilé úšklebky. Na publikum to funguje, já jsem šťastná, když je ticho. Má s sebou perkusistu, perfektní souhra. Slintám nad zvučením klavíru, tak málo not a taková krása.

Není to dlouhý koncert, ale začínám odpadávat. Únavou fyzickou a taky únavou z jednoduchých motivů, které neudrží moji pozornost. Stává se ze mě harmonický snob. Tenhle minimalismus má svoje hranice, stejně jako společná improvizace obou klavíristů na závěr. Asi jako říct hraj jenom na černých. Měj dostatečně rychlé ruce a neuděláš chybu. Klopýtáme tmou k autu a hodnotíme: „No, já si myslím, že by bylo lepší, kdyby moc nemluvil. Byli jste někdy na koncertě Tomáše Kluse?“ „Ne, proboha.“ „Teď si se, Honzo, totálně znemožnil.“ „Když oni umí ten čas v přestávkách tak pěkně vyplnit…“ Nesnažím se představovat si, co osvíceného bych se mohla při takové příležitosti dozvědět. O pár týdnů později mě nicméně konverzace dovede k úvaze nad utilitarismem a potěšeně shledávám, že i z blbosti se dá vykřesat nosná myšlenka.