Život je atonální: Berlin Atonal

Zvuky apokalypsy a pohlcení klaustrofobicky gigantickým prostorem elektrárny. Když se říká, že lidi jsou na "jedné vlně" anebo "stejné frekvenci", je to druh hudby? Pokud by tohle vnímání bylo možné zhudebnit, bylo by harmonické, anebo atonální?

Bývalá teplárna Kraftwerk Berlin na mě okamžitě silně zapůsobila. Přemýšlím, co všechno se asi tak změnilo od destrukčně-dadaistických časů v SO36 v osmdesátých letech, které jsem nezažila. Od znovuzrození v roku 2013 se festival stal víc megalomanským a pokud o prvním Atonalu platí, že "vytvořil identitu Berlína jako města, odkud pochází seriózní, existenciální hudba" (Electronic Beats, 12. 7. 2013), tak jeho zmrtvýchvstání je esence pjůr nihilizmu a vstup do postapokalytického světa plného nicoty. Nic než tma, kouř a dunění odněkud z hloubky. Odlidštěnost kontrastuje se skutečnými lidmi, co tady hrají dobrovolničí, anebo jenom užívají čtvrtečního večera.

Různorodost jednotlivých vystoupení pocitově tvoří relativně sjednocený celek. Caterina Barbieri a Kali Malone aneb Upper Glossa prezentují své matematicky minimalistické kompozice vytvořené exkluzivně pro letošní Atonal pod názvem Fundament. Přítomnost živých nástrojů (dvě kytary a syntezátor) jejich vystoupení dodává kontakt se světem. Alikvotní tóny rezonují a napětí stoupá. Plastové kelímky od piva kutálející se po zemi se po vzoru 4:33 nechtěně stávají součástí hudby. Vlny světla skenují a odkrývají publikum. Připadám si jako ve filmu.

Instalace Yuxi.Cao presents Macrocosm se stává relaxačním elementem. Nacházíme tady taky druhou polovinu naší skupiny. Člověk by čekal, že v prostoru se třemi stagei není možné se ztratit v průběhu sotva dvou hodin, ale je to tady celé jakýsi teleport kdovíkam. These Hidden Hands prezentují audiovizuální show Aphelion a atmosféra je vcelku taneční. Možná si prostě po nějakém čase člověk vezme postapo realitu za svou. Nächtens ward ich trunken in einem selten Loch, bin gleich darin versunken, weiland, trink ich wohl immer noch.

K zemi nás sráží Mika Vainio, realita zpomaluje. Nahá kostra obraná až na páteř, pohled na hudbu z mimohudební sféry. Dostali jsme se k hudebnímu jádru, kam dál? Trans, stimulace a nahá reflexe. Vainio si zahrává s publikem a vizualizace Daniela Pflumma fluktuují od absolutní prázdnoty až po konkrétní nápisy a obrazy.

Koncert končí a Kraftwerk se znovu plní mlhou z kouřostroje. Jdeme do Ohm, kotelny se vzhledem koupelny z hororu, odkud zní nějaké velmi party techno. Podle rozpisu Lag Os. Po předešlém koncertu to má efekt studené sprchy, matéčka s vodkou a pěti cigaret, kámoška nás přesvědčuje, že než jsme přišly, bylo to mnohem lepší, čímž asi myslí míň párty. Dávám si gin na dobrou noc a jdu chytnout poslední vlak domů. Po Köpenicker Straße brouzdají návštěvníci festivalu a jiné zmatené existence, kdosi mi chce prodat extázi. Uvažuju, jestli dám příští rok celý festival.

Aus Loches Schmutz kroch bös Getier und eh ichs mir recht beseh, nagts weg derweil all Fleisch von mir, blieb nur der blanke Knochen stehen.