Články / Reporty

Život si vás najde... (Hugo Race)

Život si vás najde... (Hugo Race)

Veronika Miksová | Články / Reporty | 07.11.2016

Neumím si to vysvětlit, ale Hugo Race mi přes působivý výčet svých hudebních projektů a časté koncertování v Praze, zkřížil cestu až tento podzim. Naprosto nepochopitelně jsem ho měla zaškatulkovaného jako, podržte se, hip hopera Toxxe. Jen se smějte, už sem zvyklá, Dusty Springfield jsem měla léta za muže.

Jakmile se v zabedněné hlavě rozsvítilo, naskakovala jména jako Plays with Marionettes, Nick Cave & The Bad Seeds (byl u vzniku debutu From Her to Eternity) či The Wreckery. Třiapadesátiletý Race si na odpočinek nikdy nehrál, ať už byl v rodné Austrálii, tvořil v Evropě (1989-2011) nebo cestoval (Sicílie, Brazílie, Mali). Do Prahy se vrátil představit novou desku 24 Hours to Nowhere, kterou nahrál spolu se svou italskou klikou The Fatalists. Osudové muže znáte, pokud jste letos na Colours zavítali na Sacri Cuori, tehdy s Carlou Lippis probudili k životu na kost zmáčenou Ostravu.

“Nevím jak přestat dělat hudbu,” říká Race ve svých na jaře vydaných memoárech Road Series. Ty sklízejí pochvalné recenze mimo jiné díky jeho výjimečnému daru přiblížit kromě hudební cesty i společensko-politickou realitu míst, která projel a nažil. Navíc prý bytostně poeticky, tvrdí Mick Harvey. Nepřestávej, dere se mi na mysl, když si najdu ideální místo ve skrumáži věkově shrnutelné do škatulky 35+. Příjemně naplněným Jazz Dockem se linou první tóny a mně se před očima začínají míhat scény podobné těm ze seriálu Westworld. Jen krapet melancholičtější, méně násilnické, častěji ponořené do temné modři všeobjímající noci.

I saw you in the country, where in your virgin dress, through night of longest terror
you longed for my caress, you´re filled with the agony of everyday life
I can´t let you go love, you just get into strife

Titulní balada nové desky vám rozerve srdce, ani u toho nemusí být Angie Hart (Frente), australská popařka, s níž Race okouzlující duet nazpíval. Věřte, že byste její hlas nepoznali, tak dobrá je. Už pro to mám termín, “podzim osobních zpovědí” - Nick Cave, Bon Iver, Conor Oberst, i 24 Hours to Nowhere sem partří. Sedící nedutají, stojící se pomalu kývou do rytmu jako břízy ve větru. Oddané tváře lehce osvětlují neony pronikající přes prosklenou stěnu klubu a odlesky poklidně plynoucí Vltavy jen umocňují intimní atmosféru smířenosti s tím, že každý z nás je někdy ztracený.

Netřeba se bát, život si vás najde. Jak jinak mi vysvětlíte, že v mém batohu dlí kniha založená přesně na straně 38, kde Allen Ginsberg popisuje rozhodující vklad amerických bluesmanů do lyrické poezie v Americe. Nezapomene ani na Leadbellyho a mě padá čelist, když se z pódia ozve právě první verš jeho žalozpěvu proslaveného Kurtem Cobainem: “My girl, My girl, don't lie to me, tell me where did you sleep last night.”

Info

Hugo Race Fatalists (au/it)
4. 11. 2016 Jazz Dock, Praha

foto © Elina Richter

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články