Články / Reporty

Co číhá Za dveřmi?

Co číhá Za dveřmi?

Dominika Prokopová | Články / Reporty | 23.07.2014

Nejen hudbou v létě živ je člověk, okurková sezona nabízí i divadelní lahůdky. Kupříkladu od 14. do 18. července patřila dolní část Václavského náměstí již šestému ročníku mezinárodního festivalu pouličního divadla Za dveřmi. Letos vzdal poctu svobodě jako takové s vyjádřením speciální podpory nesnadnému boji prodemokratických iniciativ na Ukrajině. Nejen proto nemohl chybět soubor, který vznikl v devadesátých letech, kdy Ukrajina získala svou nezávislost. Teatr Voskresinnia představil v první festivalový večer své poslední pouliční představení To Meet Prospero. A jak název napovídá, došlo na Shakespeara.

William Shakespeare bývá častou krmí divadelního diváka. Některé porce jsou chutné, některé méně, některé mohou být na hranici poživatelnosti. Teatr Voskresinnia se nespokojil pouze s jedním Shakespearovým dílem, režisér Jaroslav Fedorišin stvořil koláž hned ze čtyř – Bouře, Snu noci svatojánské, Romea a Julie a Hamleta. Nelze popřít, že to byla zajímavá podívaná. Samozřejmě nechyběla zábavná pyrotechnika, pestré kostýmy a oheň. Prospero, ztěžka procházející kolem, polil benzínem, co se dalo. Během jeho vzpomínání se na scéně střídaly jednotlivé postavy, které namísto kompaktního děje spojují Prosperovy vzpomínky. Jako dobrý oslí můstek poslouží právě bouře, o kterou tu běží a která leccos spláchne a leccos vyplaví. Nic není zrovna opředeno tajemstvím, ale za to bezpočtem barevných konfet, které všichni vyhazovali do všech stran. Nadšení herci si nic nenechali pro sebe, mně dokonce rozdavačný Hamlet složil k nohám křížence rachejtle a dýmovnice, takže jsem se rázem ocitla za mlhou tak hustou, že bych ji těžko rozkrájela. Mořské obludy, svatojánské postavy jako vystřižené z obrazů kopistů Da Vinciho karikatur, chůdaři připomínající kostýmy Měsíčníka, Slunečníka i Větrníka, nehybné postavy zamračených válečníků a jejich dvourozměrní plechoví kolegové, ověnčení červenými lucerničkami. Moc toho nechybělo.

Teatr Voskresinnia zůstali věrní svému stylu bez ohledu na to, co se na poli pyrotechnickém i jiném za posledních dvacet let událo. O to kontrastnější podívaná čekala na diváky i náhodné kolemjdoucí další den, a to v podobě divotvorného světa Alenky v podání Amanitas Fire Theatre. Follow the White Rabbit. Běloskvoucí Salvi Salvatore byl dobrým králíkem, a když už byl vytažen z nory, mohl si vytáhnout nedobrovolníka z davu a bez zábran ho postříbřit. Šikovný stříbrňák točil se vším, s čím se dalo i nedalo, o sto šest. Nemusí pršet, jen když něco hoří. Skvělá ohnivá podívaná, podbarvená klasikou i progresivní eletronikou a doplněná podmanivým lesklým make-upem na přitažlivé téma, které bylo záminkou pro představení výbušného obludária. Početné publikum jásalo oprávněně. Dostali vše, co jen chtěli, a Lewis Carroll by snad prominul.

Aby z každého podivného soudku byl přítomen jeden zástupce, nelze vynechat představení Sómente, se kterým se ve čtvrtek večer představilo portugalské Teatro Só, sídlící v Berlíně. Po velkolepém kýči a high-tech Říši divů přišel na řadu poetický minimalismus jednoho herce na chůdách, kterému stačila opravdu velká lavička, hůl a pár rohlíků. Působivé představení o všech úskalích stáří, které vás vtáhne natolik, že máte pocit, že jste ho sledovali několik hodin, ač uplynulo jen třicet minut. Jedinečná interpretace starého člověka v podání Sergia Fernandese byla dotažena k dokonalosti maskou, jejíž výrobu má také částečně na svědomí. Kromě toho, že se ukázalo, jak univerzální rekvizitou může být takový rohlík, došlo i na to, jak tenká hranice může být mezi osamělostí stáří a bezprizorností žebráka. Všichni přece žebráme, akorát u toho většinou neklečíme a nemáme hadr přes hlavu. Chodí snad rozklepaní staříci krmit kachny k rybníku, protože je jim líto plovoucích opeřenců nebo okoralého pečiva? I těm nejvýmluvnějším se monolog začne zajídat, a tak vyrazí do ulic nebo ke stavidlu. A o tom to je.

Za dveřmi toho bylo letos opět požehnaně. Vybraná trojice může posloužit jako vzorek toho, co je na ulici k vidění. A proto netřeba nadávat, když v půlce července nešlapete v písku, ale chodíte po dlažebních kostkách. Za to je ale dobré mít na paměti, že ač se pro letošní rok Dveře zabouchly, za rok se zase otevřou.

Info

Festival pouličního divadla Za dveřmi
14. - 18. 7. 2014, Václavské náměstí, Praha

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články

Ve zvukové krajině labyrintu Faunu (Faun festival)

Veronika Miksová, Kryštof Kočtář 16.04.2024

Na koncerty chodíme v Brně často, ale sklepní scénu Husy na provázku nebo Komorní sál JAMU jsem ještě nikdy neviděl tolik přeplněné jako během Faunu...

Poslední nádech (Bendik Giske)

Julia Pátá 15.04.2024

Početné publikum pražské Archy+, ve které se letos usadil promotérský kolektiv Heartnoize, kvapem obsazuje místa ve velkém sále multifunkčního prostoru...

Hřejivý folk chladne a tmavne (Tábor + Cardo & Decumanus)

Kryštof Kočtář 13.04.2024

Když jim roku 2020 vyšlo album Liebe, psal mi kamarád nadšeně: „Ty vole, čeští Natural Snow Buildings!“ Přestože jsem s jeho zjednodušením nesouhlasil, radost jsem sdílel.

Let s gripenom, nohami pevne na zemi (Dukla)

Jakub Veselý 12.04.2024

Na pripravené gitary a klávesy dopadla tma, ktorú po chvíli rozrazilo intenzívne biele svetlo prechádzajúce do stroboskopického prerušovania rozplynutého do hustej hmly.

Od tance ke smyslovému přetížení (Jednota v noci)

Dominik Polívka 08.04.2024

Večírek pod taktovku Jednoty s dystopickými kulisami štvanického Fuchsu a ještě dystopičtější produkcí vystupujících.

Laciné kostýmy, vytříbené kytary (Devil Master)

Marek Hadrbolec 08.04.2024

Paroháče vystřelují do vzduchu a nad nimi se šklebí obličeje s corpsepaintem a falešnou krví. Na pódiu povlávají černé pláště a volány rudé košile.

Strejc is not děd! (Hentai Corporation)

Kryštof Kočtář 02.04.2024

Tentokrát v pozici „strejc edž“, jak bylo nazváno jejich aktuální turné, tedy jako kapela, co nepije.

Paprsky v mlze (Bohren & der Club of Gore)

Kryštof Kočtář 31.03.2024

Zkraje byla zdrojem světla drobná baterka, s níž si Morten Gass hledal cestu k nástrojům, tedy bicí soupravě, klávesám a kytaře.

Dvě světla na konci deště (Kaleida + Viah)

Tomáš Jančík 28.03.2024

I tak, nebo právě proto vyzařuje Kaleida stále přitažlivější hřejivý komfort, ze kterého se těžko odchází.

Swag a dechberoucí sexappeal (Annet X & NobodyListen)

waghiss666 24.03.2024

Moc krásnějších ženských jsem na pódiu neviděl, a to opakovaně. A Annet X to o sobě ví, nestydí se za svůdnost a ladně tančí na hraně s podbízivostí.

Offtopic

Tento web používá k poskytování služeb a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte. Souhlasím Další informace