Články / Rozhovory

DJ Slater & Urban Legends: Když jsme začínali my, měli jsme to mnohem lehčí

DJ Slater & Urban Legends: Když jsme začínali my, měli jsme to mnohem lehčí

redakce | Články / Rozhovory | 09.10.2018

Více než třináct let společného koncertování na festivalech a v klubech po Čechách, Evropě, ale třeba i Mexiku dokázalo synchronizovat periody těchto tří rozháraných ambivertů do svůdných 123 bpm. Michal Smetana – DJ Slater – pražský dj, producent, promotér a majitel labelu Tribal Vision, jehož nepředvídatelné vlny vášně pro hudbu, vědu a politiku v lidech vzbuzují prapodivné pocity; Daniel Petkevič, perkusionista a violoncellista, kterému jeho maskovaný důvtip a jazykové hříčky vynesly solidní společenský status, si stále touží zahrát Let čmeláka, jenž ho jako šestiletého přivábil do hudebního světa; a v neposlední řadě Jan „Koky“ Stiborek, perkusionista a kytarista, kterého vzrušují akční ceny v Kauflandu podobně jako influencery latté art v jejich fair trade kapučínech. Protože se blíží další z jejich pražských koncertů, pozvala jsem kluky na pivo na Altenburg 1964 a zaznamenala náš rozhovor o hudebních i nehudebních věcech.

Co je vaše největší vášeň?
MICHAL: U mě se ta vášeň schizofrenně přelívá mezi hudbou a vědou, skládáním a psaním, Abletonem a knížkama. Na nějaké obecnější rovině pak politika, sociální a lidskoprávní problematika, animal rights.

DANIEL: Mě taky naplňuje hudba, hlavně její tvorba a živé hraní, nejen tady s klukama. Pak určitě jazyky a různý jejich zákoutí a souvislosti. Ale mojí největší celoživotní vášní je dělání píčovin všeho druhu.

KOKY: Jednoznačně onanie, v tom už jsem dosáhl naprostýho mistrovství. Počkej, někdo mi volá.

Jak jste se dostali k hudbě?
MICHAL: Nemám žádnej hlubší hudební background, vlastně jsem se ani nikdy pořádně nenaučil hrát na hudební nástroj. Každopádně už od early-teen jsme sjížděli metal, punk, art rock… No a ve čtrnácti ke mně přišel domů zkouřenej kamarád a přinesl s sebou na kazetě první album Daft Punk s tím, že je to hudba z jinýho světa a že se z ní zblázním. Asi měl tenkrát pravdu. V patnácti jsme začali chodit na house parties a free tekkno a brzy nato jsme si s kámošema z gymplu pořídili gramce a mixák, udělali si zkušebnu v garáži a začali se věnovat DJingu a pořádání vlastních akcí.

DANIEL: U mě to začalo Letem čmeláka. To je taková ulítlá skladba od Rimského-Korsakova, kterou jsem asi v pěti letech někde zaslechl a řekl mámě, že tohle chci hrát. Tak mě v první třídě zapsala na violoncello a chodil jsem tam až do maturity. Ale vlastně jsem si to nikdy ani nezahrál.

KOKY: Jednou jsem si jako malej prdl do mísy a tak to zazvonilo, že bylo vymalováno. A druhej den mi táta přinesl kytaru s hnědým tělem a ještě hnědším hmatníkem.

Co prožíváte během hraní na stagi? Jste spíše introverti, nebo extroverti?
MICHAL: V podstatě jsem asi introvert, kterýho ale vnější okolnosti během let víceméně předělaly na extroverta – ale ta introvertní stránka se tam pořád ještě čas od času silně projeví. Na stagi se většinou cítím dobře, zvlášť když hrajeme naživo s klukama a může tam probíhat interakce nejen s lidma dole, ale i mezi náma na pódiu. Nebylo to tak ale vždycky, těch prvních pár hraní na úplným začátku byl šílenej stres – když jsem v osmnácti poprvé hrál na velký akci v zahraničí, tak jsem skoro nebyl schopnej položit přenosku na vinyl, jak se mi klepaly ruce. Každopádně tohle se časem spravilo a teď si to užívám v podstatě vždycky, když funguje technika a jsou tam fajn lidi.

DANIEL: Když hraju sám, jsem děsnej trémista. Čím víc nás je na pódiu, tím víc si to užívám. A když si to všechno sedne a lidi to baví, tak mě tenhle typ adrenalinu dokáže nabít energií na hodně dlouho. Ale jak říká Michal, musí všechno stroprocentně fungovat, řešit zvuk a techniku během koncertu je peklo.

KOKY: Čím víc piv si přinesu na pódium, tím míň si to pamatuju. Kluci mi to pak vždycky druhej a někdy až třetí den vyprávěj. Nemám rád škatulky, ale asi jsem introextrovert, líbí se mi, když se to střídá dovnitř a ven furt dokola.

Kde se vám hraje nejlépe a odkud jste si zatím odnesli největší zážitky?
MICHAL: Hmm... asi nejsilnější zážitky mám z hraní na Fusion festivalu v Německu, Boomu v Portugalsku, Glade festivalu v Británii a Viradě v Brazílii – všechno to jsou akce, kam jezdí víc než 50 000 lidí a atmosféra je dost nepopsatelná. Skvělej byl taky v roce 2006 Soulclipse v Turecku, kde jsem si poprvé zažil úplný zatmění slunce, tý akci to dalo hodně speciální náboj. Jinak strašně silný zážitky mám z prvních hraní v Japonsku, Mexiku a Austrálii, vždycky jsem se chtěl do těhle zemí podívat. Hrát tam několikrát za sebou na velkých festivalech a v super klubech byl pro mě tenkrát splněnej sen.

DANIEL: Za mě jednoznačně Mexiko, kde to pokaždý bylo skvělý, a doufám, že nás tam zase pozvou. I když nevím, jestli to po Kokyho tradičních performancích dopadne.

KOKY: Performance? Jestli máš na mysli perforace, tak to bylo pokaždý skvělý, asi bych nechtěl nikoho zvlášť vypichovat.

Kdo vás v branži nejvíc ovlivnil a odkud čerpáte inspiraci?
MICHAL: Hudebních vlivů je tam spousta, od Pink Floyd, Depeche Mode a Radiohead přes KLF, Trenta Reznora a Underworld až po Chemical Brothers, Four Tet, Jona Hopkinse, Maxe Coopera. Každopádně většinu inspirace k hraní a dělání muziky najdeš v různých životních příhodách a peripetiích.

DANIEL: Brada mi z muziky a muzikantů padá často, vzorů je spousta. Ale nejsem úplně na jména, spíš mě inspiruje neplánovaný setkávání s hudbou. Když si prostředí, atmosféra a moje vnitřní rozpoložení klidně jen na pár okamžiků dokonale sedne s tím, co zrovna slyším. Jako třeba tehdy ten čmelák.

KOKY: Určitě Robert, Rocco, Briana, Jenna a v poslední době i chudák Conchita.

Na jaký okamžik vzpomínáte nejraději? Kdy jste byli hrdí na to, čemu se věnujete?
MICHAL: To je fakt těžký. Obecně jsou to asi jednotlivý milníky – první uspořádaná velká akce, první hraní na party před lidma, první hraní v zahraničí… Hodně to asi mám spojený i s fungováním Tribal Vision, což začalo jako dost bláznivej nápad dvou dvacetiletých kluků a stala se z toho velká věc, která mi umožnila se spoustu let živit hudbou a podívat se po celým světě. Label jsme založili s Michalem Růžičkou (DJ Schwa) někdy kolem toho roku 2003/2004 a naše první CD jsme si vydali fakt bez jakýchkoliv očekávání – ale za měsíc nám náš německej distributor najednou poslal na účet 6 000 € s tím, že je album vyprodaný a ať hned tiskneme další. Pak to pro nás nabralo docela zajímavý obrátky, mohli jsme si vybírat interprety na remixy, vydávat alba, vinyly, kompilace, začaly chodit booking requesty ze zahraničí, proběhly velký label tours po Asii, Austrálii, Americe… Udělal jsem během těch let samozřejmě i hrozně moc chyb, ale celkově to byla velká jízda a jsem dost vděčnej, že jsem si tohle mohl zažít.

DANIEL: Výjimečnej pocit jsem měl, když jsme s kapelou U-Prag vydali druhou desku Seconds of Life a hráli ji na křtu se smyčcovým kvartetem. Taky 15. výročí U-Prag v Praze na Sedmičce, tam jsem se úplně dojal. Ale tady s klukama je vlastně každý hraní nezapomenutelný, proto nás to i po těch třinácti letech pořád baví.

KOKY: No jo, tak se nám tady z toho nerozkládej. Já si matně vzpomínám, že jsem jednou hrál střízlivej a dokázal jsem – bez přehánění – asi deset vteřin držet rytmus. To bylo hustý.

Co nějaká vaše aktuální obsese?
MICHAL: Jon Hopkins – Singularity. Vodka se sodovkou. Sandman od Neila Gaimana.

DANIEL: Mluvení Kokymu do života a nezvedání mu telefonů.

KOKY: Zrovna teď nemyslím na nic jinýho než na támhletu šťávu.

Doporučili byste nějaká místa, události, párty a party, které teď frčí v Praze?
MICHAL: V Praze je teď hrozně fajn nezávislá scéna – Komiks, Harmony, Nite Vibes, Cukr, Round UP, Tetris dělají skvělý akce. Pořád se něco zajímavýho děje v Ankali, na Stalinu, Altenbergu, ve Wildtu, v Crossu, na Bukanýru… je z čeho vybírat.

DANIEL: Taky dlouhodobě Klubovna v Dejvicích, celá Praha 7 včetně HillBilly burgrů, Roesel Beer&Cake na Malý straně, v létě pak luxusní přívoz HolKa, kterej jede z Holešovic do Přístavu 186 00 v Karlíně.

KOKY: Ze Showparků mam radši ten v Pražský tržnici. A teď jsem zapomněl, na co ses ptala.

Jaké chystáte další perforace?
MICHAL: Asi nejvíc se těším na 11. díl naší pravidelné klubovky Urban Legends v Cross Clubu 13. října, zahrajeme s klukama naživo a spolu s náma dlouholetej kamarád DJ Zombi z Izraele, Ventolin, Scannt, Schwa, fleika, Josef Sedloň, Barbora, Biodan, ANĪC… Kromě toho máme pár plánovaných hraní v Paláci Akropolis, na Bukanýru a v dalších pražských klubech. A po pár letech mám zase potvrzených pár akcí v Mexiku, Izraeli a v Kanadě, tak se těším na nový i starý známý tváře.

Nějaká rada do života kolegům z řad djs/muzikantů/producentů?
MICHAL: Upřímně, když jsme začínali my, měli jsme to mnohem lehčí než začínající djs/producenti dneska. Když začínal Beatport, byli jsme pořád schopný vydat singl a dostat se s ním do top 10, tý hudby prostě ještě nebylo tolik a bylo možný se relativně rychle dostat do povědomí i bez nějakých šílených marketingových kampaní, stačilo dělat dobrou hudbu. Dneska je ta konkurence obrovská a spousta skvělých nových věcí se k lidem přes tunu balastu prostě nedostane. Ale i tak je tady vždycky prostor pro originální nápady a nový koncepty, když se do toho dá dost práce a energie, tak se to vždycky nakonec nějak vrátí.

DANIEL: Nevím, dál.

KOKY: Co? Že jsem se nevyndal? Blbost.

Info

DJ Slater & Urban Legends
fb projektu

Urban Legends 11:
DJ Zombi (il) + Ventolin
13. 10. 2018 20:00
Cross Club, Praha
fb událost

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články