Články / Rozhovory

Douška vydavatelská: Kachnička Entertainment

Douška vydavatelská: Kachnička Entertainment

redakce | Články / Rozhovory | 23.11.2018

Kopřivnická Kachnička Entertainment funguje od začátku roku 2012, to když vyšlo splitko bruntálských podivínů Marbulínkova sestřička s nejmilejší drůbeží a domácích Drutty. V této formaci hraje i Sedlo (Kauflant, Hippobelly), který Kachničku plaví po Lubině a která svého času působila i coby koncertní pořadatel. Nyní představuje hlavně nahrávací studio, hájemství nejedné místní formace a místo setkání čtvrtého druhu. Letos Kachnička vyvrhla „už“ pátý titul, tedy v diskografii jako takové, ovšem plány slibují nabrat zběsilejší tempo. Sedlo na drátě.

CO NOVÉHO
Zkraje listopadu vyšlo na kazetě v edici třiceti kusů první album Nekologie projektu Nekola. Když se dá dokupy starý pardál Bugy (ex-Nierika, Milano) s mladým hipsterem Kocim, tak to nemůže dopadnout dobře, ani špatně. Prostě to tak nějak bublá. Obývákové intelektuální disko, vesmírné napojení na Větřkovickou přehradu a okolní lesy. Maruška to zachraňuje hlasem a několik hostů pozvedá obecně hudební úroveň o několik bambiliónů bludišťáků nahoru.

CO CHYSTÁME
CD kapely Coniunctio je na spadnutí, s masteringem se finišuje, obal se taky dolaďuje, takže to snad bude ještě letos. Není to žádný trendy post-cosik, všechno jsou to chlapi přes čtyřicet a v místním kontextu jsou v podstatě pořád stejní. Kdysi měli kapelu Hudba hraje, pak projekt Nedělní chvilka poezie Revival Band. Další na řadě by pak měla být nová deska Drutty – Doba kameňa. Ještě se ale ani nezačalo nahrávat, takže to může být na jaře 2019, ale taky klidně až někdy za rok. To bude patrně sto vinylů a pár desítek kazet. V naprosto neodhadnutelném dlouhodobém horizontu pak chystáme desku kopřivnického podivína a svérázného brnkalisty Karla Polácha. Album se nahrává už od roku 2013, v podstatě chybí už jen bicí do jedné písničky, celé to přezpívat a zhruba v osmdesáti procentech písní opravit kytaru, takže tipuju, že by to mohlo vyjít někdy v roce 2025.

CO VIDÍM A SLYŠÍM JINDE
Já jsem v tomhle hrozný chuj. Když mi někdo pošle odkaz na nějakou novou zajímavou hudbu, málokdy se přinutím si to poslechnout. Z tohoto úhlu pohledu naplňuju do puntíku všecky ty sociologické výzkumy ohledně zakonzervování hudebního vkusu po třicítce, což teprve po čtyřicítce. Většinou si kupuju nové desky kapel jen na koncertech, to je pro mě jistota, že se alespoň nějakým způsobem udržím v obraze. Na druhou stranu musím přiznat, že spoustu těch desek jsem jen přinesl domů a ani jednou zatím neprotočil. Pokouším se sledovat, co zrovna kutí kumpáni z kapel, se kterými jsme hrávali nebo hráváme, tak nějak přirozeně a bez větší snahy obvykle vím (nebo alespoň tuším) co zrovna vychází na Stoned to Death, MamaMrdaMaso, Silver Rocket nebo na Venus Flag Records.

Občas sedneme na pár piv s Vladem Schwarzem aka Piper Records, to ale většinou probíráme staré zasloužilé umělce, dinosaury rock’n’rollu či neschopnost jednotlivých členů našich vlastních kapel vyhovět našim přísným a vysokým nárokům na jejich kvality. Nutno podotknout, že když už o něčem Vlad prohlásí, že „to je docela dobré“, je to pro mě takový jazýček na vahách a řeknu si, že na tom asi něco bude a většinou tomu dám šanci. Marek Horyna, infant terrible kopřivnické promotérské lobby, to je další stěžejní postava pro rozšiřování mých obzorů. Tady se ale člověk musí mít hodně na pozoru, protože v jeho očích je kapela „v životní formě s novejma flákama“ i tehdy, když bubeníkovi padají paličky každých dvacet vteřin a kytaristi se bulají ožralí do aparátů. To je na jednu stranu fajn, že v něm hudebníci na pokraji vyloučení z hárkoru mají tak hezké zastání, ovšem v dlouhodobém kontextu to pak přispívá k tomu, že už podobná vyjádření beru s rezervou. Super je ovšem to, že díky jeho odhodlání a neutuchajícímu nadšení chodím na malinké koncerty kapel a solitérů, na které bych si jinak asi cestu nenašel, ale nakonec nelituju a jsem rád. Dělal a dělá toho v Kopřivnici hromady, neříkám, že stihnu zajít na všechno, ale snažím se. A třeba náš stále ještě relativně nový bubeník Milan, to je taky kousek z úplně jiného těsta. Občas se ale i jemu podaří osvětlit mi cestu k něčemu, co mi celé roky unikalo. Milan je bezkonkurenčně nejoddanějším fanouškem Necrococka na světě, jeho desky nám občas glosuje na zkouškách, a i když se z Necrococka asi nikdy nestane můj numero uno, za otevření těchto vrátek do nepoznaných zákoutí českého šaubyznysu jsem rád.

Jinak si ale furt dokola hobluju ty svoje Voivod, Godflesh, Jesu, Helmet, Soundgarden… Musím přiznat, že z poslední desky Godflesh mám obrovskou radost. Když se „vrátili“, tak EP Decline & Fall jsem považoval za docela fajn, ale následující album A World Lit Only By the Fire mi přišlo jalové, jako by z nutnosti přijít s něčím, co nikoho neurazí. Ovšem poslední Post Self, to je čistá krása. Tu desku jsem točil pořád dokola a nepřestával jsem vycházet z údivu, jak skvěle funguje jako celek. Začátek jako z dob Streetcleaner, totální rozdrcení na prach, aby pak následující tracky spláchly ten prach do kanálu (absolutní beznaděj) a rozfoukaly větřem po celém světě (náznak radosti a smíření?). Taky se na tomhle elpíčku nachází jeden z nejlepších tracků Godflesh EVER – Be God. To když jsem slyšel poprvé, byl jsem úplně v prdeli. Tím super způsobem, samozřejmě.

Info

Kachnička Entertainment
web vydavatelství

Komentáře

Pro možnost psaní komentářů se přihlašte nebo zaregistrujte.

Relevantní články