Jan Starý | Články / Reporty | 29.11.2018
Série Silent Night si vybudovala jméno „spacími“ koncerty, na nichž diváci přenocují v sále, zatímco jim k tomu hraje ambient, drone, field recordings a podobné klidné styly. Ty ale tvoří jen polovinu programu. V první, samostatně přístupné části probíhají klasická vystoupení špičkových hudebníků z těchto oblastí, které často čeká v Ponci první české vystoupení vůbec. Tentokrát tuto úlohu – spací část obstarávala japonská „hráčka na vodu“ Tomoko Sauvage a český experimentátor Stanislav Abrhám – zastal Francouz Francois Bonnet. Ten je pod pseudonymem Kassel Jaeger spojený především se skvělým labelem Editions Mego a patří v kontextu mistrů abstraktní hudby mezi ty mladší, i když co se renomé (a prestižních kolaborací) týče, za těmi staršími nijak nezaostává.
Jeho tvorba zpravidla inklinuje k nepravidelným elektroakustickým plochám, jejichž hloubka kontrastuje s praskáním a hlučením na povrchu, na Silent Night si ale připravil nečekaně lyrický set. Výchozím bodem byl snad jen dech, z nějž Bonnet citlivě sochal prchavé filigránské struktury rozvíjené nečekaně, a přece podle jakési vnitřní logiky. Křehké kompozice a jemný, až flétnovitý zvuk jako by v poklesech intenzity vybízely posluchače, ať nastraží uši a přistoupí blíž, aby mu nic neuniklo.
Intimní, ale také cizí hudbě ještě napomáhalo výtvarné pojetí prostoru, ve kterém „tiché noci“ vynikají. V principu jednoduchá kombinace zavěšených igelitů a chytrého nasvícení oranžovými světly vytvořila atmosféru, kde se výhled do digitální budoucnosti spájel s atavistickým klidem v zamlžené jeskyni.
Perfektní úvod se ale posléze rozmělnil. Bonnet pracoval nečekaně s elektrickou kytarou, která místy posouvala jinak nekonkrétní náladu až ke standardnímu překrásnělému ambientu. Především ale úplně nezvládl usměrnit vývoj setu a sklouzával k přílišné pestrosti, takže než jsem se ponořil do jedné polohy, vystřídala ji jiná. I nadále vyčnívaly z celku dokonalé pasáže, zejména když dominovaly (zřejmě) čistě elektronické zvuky, ale nedotaženost setu byla zkrátka frustrující. Je těžké užívat si dobrou hudbu bezprostředně po té geniální.
Silent Night#16
24. 11. 2018 Divadlo Ponec, Praha
foto © Libor Galia, Radio Wave
redakce 18.02.2019
Algiers všechny svoje výzvy pěchují pouze do hudby, a to jak verbálně, tak emocionálně. Tady se jde rovnou na věc, na stanovišti v první bojové linii není čas rozdávat letáky.
redakce 15.02.2019
Sako, brýle, kalhoty do pasu a konečky dredů koukající z pod čepice. Busdriver, rapový intelektuál nesměle skládající poklonu MF Doomovi a dalším...
redakce 11.02.2019
Proti nim stála čtyřčlenná sestava. Kytarista, klávesák a bubeník ve čtverečkově-károvaných oblecích a s obřími zobáky a zpěvák v kostýmu krávy.
redakce 10.02.2019
Vždycky zapomínám, že ne všichni jsou takoví pamětníci jako já a leckterá nebohá dívka třeba ani neví, že pan Borrell byl kdysi celkem rokenrol.
redakce 09.02.2019
Překvapila výborná znalost textů, kdy nezanedbatelnou část refrénů a rýmů si publikum zazpívalo samo. Zároveň se jednalo o největší úskalí celého vystoupení...